Mnoho povyku doprovázelo letos na festivalu Sundance "film" Život v jednom dni, který má tuto neděli českou premiéru. Projekt na sebe strhl pozornost svojí formou a metodou. Režisér Kevin Macdonald, zaštítěný jménem Ridleyho Scotta, poskládal do obrazové koláže výběr z videí v původní souhrnné délce 4500 hodin, která obdržel od osmdesáti tisíc přispěvatelů z celého světa na základě výzvy vyslané přes server YouTube, aby se zapojili do zaznamenání jednoho dne na Zemi, konkrétně 24. 7. 2010.
Počet zapojených lidí i hodiny natočeného materiálu jsou úctyhodné. Spíš než experiment posouvající hranice možného v kinematografii a začátek nového trendu je ale výsledkem místy jímavé, místy líbivé jakési popvideo o lidství.
Přestože "hvězdami" filmu byli anonymní přispěvatelé, v hlavní roli figuruje internetový server pro sdílení videí YouTube. YouTube je bez nadsázky jedním z nejvýraznějších fenoménů internetového věku. Ring volný pro kohokoliv, kdo chce na síť pověsit video, i největší a nedoceněná audiovizuální databáze. Bylo jen otázkou času, než někdo přijde s nápadem využít potenciálu YouTube, který dělá "hvězdu"/"režiséra" z každého z nás, k celovečernímu projektu.
Život v jednom dni je založený na jednoduché premise: ukázat jeden den spojenými silami uživatelů internetu po celém světě vlastnících kameru nebo telefon. Obsah videí byl na jejich tvůrcích, jako návod dostali instrukce v podobě pár otázek typu Čeho se nejvíce bojím? nebo Co miluji? Tedy otázky jasně ukazující na "tvůrčí" záměr - zachytit esenci či ducha lidství, postihnout něho intimního a sdíleného napříč kulturami.
Kevin Macdonald, držitel Oscara za dokument Jeden den v září i režisér hraných filmů (Poslední skotský král) obdržená videa zručně poskládal do standardního narativu, který vytčený cíl víceméně standardně splňuje. Je tu všechno od narození přes děti, svatbu, lásku, rakovinu až po smrt či alespoň strach z ní a touhu něčeho dosáhnout, než přijde.
Rozklepávání vajíčka na pánev stokrát jinak
"Film" vtáhne tam, kde jsou záznamy jen mozaikou výjevů nenaaranžovaně zachycující kakofonii i harmonii světa v jeho obyčejnosti, banalitě i závažnosti. Hravé rytmické sekvence opakující stejný záběr pak zvyšují efekt univerzálnosti lidského prožitku. Autenticita se naopak vytrácí, jakmile začnou tvůrci příliš tlačit na šablonu tradičního vyprávění o lidství. Jakmile začnou spoléhat na videa, v nichž se "hrají" velké emoce.
Podobný zcizující efekt mají i záběry z oblastí Afriky nebo Asie technikou evidentně nezasažených. Pořídit videa na těchto místech bylo možné díky neziskovkám, s nimiž filmaři spolupracovali. Z dobrého úmyslu obsáhnout celou planetu ale nechtěně vznikl efekt etnografické turistiky a la National Geographic. Lehce nuceně působí i gradační scéna, v níž život "obyčejné" dívky dostává díky projektu kýžený hlubší smysl, neb se napojila na vlnu harmonického lidství.
Život v jednom dni využívá podobného principu, na jakém už nějakou dobu funguje tzv. crowd funding či sourcing. Na určitý projekt -financování filmu nebo humanitární pomoc - se složí nebo ho nějak podpoří velké množství lidí. Akce se přitom většinou koordinuje přes internet. Macdonaldův "film" ale metodu nikam neposouvá, jednoduše její demokratickou podstatu převrací pro zcela mainstreamové účely. Život v jednom dni je tak jednorázová vychytávka, nikoliv světlonoš filmové revoluce. Pokud vás zajímá, čím a jak žijí světoví spoluobčané, tak zábavnější a podnětnější cestou "poznání" je prostředníky filmaře starým dobrým způsobem jednoduše přeskočit a probírat se mořem YouTube videí sám. Samozřejmě s tím rizikem, že budete vystaveni příliš velké dávce lidství.
