Ve vitríně vystavil hnisající kravskou hlavu plnou červů a much, které létaly z jedné poloviny skleněné krychle do druhé, a objekt opatřil názvem Tisíc let (Thousand Years). Kontrast života a smrti, lásky a nenávisti, krásy a ošklivosti, to je, oč Damienu Hirstovi běží. Věčný cyklus, v němž se mrtvoly mění v příležitost k bohaté hostině... Náhoda, která rozhodne o bytí či nebytí šťastně poletujícího hmyzu, koloběh vzniku a zániku. Tisíc let, které v roce 1988 vystavil tehdy teprve třiadvacetiletý Hirst v jedné londýnské galerii, natolik zaujalo známého sběratele Charlese Saatchiho, že mu vystavil bianco šek: udělejte cokoli a já to zaplatím. Dnes je jasné, že se mu taková štědrost vyplatila. Hirst je v současnosti nejdiskutovanějším britským a možná i světovým výtvarníkem, jeho díla se prodávají za miliony dolarů. U žijícího autora věc zcela neobvyklá.
Malý Damien to neměl jednoduché. Narodil se v roce 1965 v Bristolu, otec opustil rodinu, když bylo synovi dvanáct, a z toho se stal pěkný uličník. Dokonce byl zadržen, když kradl v obchodě. Matka na výchovu moc nestačila, ale aspoň od dětství podporovala chlapcovu zálibu v kreslení. Ten chtěl být sice nejdřív potápěčem a pak architektem, ale nakonec byl přijat na Vysokou školu umění a designu v Leedsu. Po jejím ukončení váhal mezi malířstvím a sochařstvím a dodnes se pohybuje na rozhraní různých výtvarných oborů. Jako důležitá se ukázala i jeho studentská brigáda. Prostředí márnice, kde si přivydělával, ovlivnilo volbu jeho pozdějších témat.
Možná proto, že se proslavil tak mladý, si počínal jako popová hvězda. Pil, bral drogy a proslul svým divokým chováním. Před novináři si jednou rozepnul poklopec a strkal si cigaretu do penisu. Jeho výstřednosti ho málem stály manželství, ale kolem pětatřiceti se zklidnil a dnes se svou ženou a dvěma syny žije šťastně na staré venkovské usedlosti. 
Je to kontroverzní umělec, ale rozhodně ne samoúčelně. Jako třeba když odsuzuje pokrytectví, s nímž se mluví o záchraně přírody, ale nic se pro ni nedělá. Nejsrozumitelnější, nejprůraznější a také nejagresivnější je Hirst ve svých instalacích. Důležité je, že vzbuzují diskusi, že nejsou jen uměním, ale také každého nutí, aby zaujal postoj k současným problémům. Hodně se mluvilo už o jeho první samostatné výstavě v Londýně v roce 1991, kde uskutečnil instalaci S láskou i bez lásky (In and Out of Love), v níž vypustil do prostoru galerie obrovské množství tropických motýlů, kteří se právě vylíhli z kukel. V uzavřeném prostoru se mohli volně pohybovat, a nakonec zemřeli přirozenou smrtí. Během svého krátkého života utvářeli na bílých plátnech barevné skvrny, jak na ně v proměnlivých seskupeních doseŽralok dali. Další náhodné „obrazy“ vznikaly díky jejich výkalům. Hirstovy instalace tak fungují jako performance a zároveň se přibližují zvláštnímu druhu kinetického umění. Obrazy se průběžně vyvíjejí, vznikají a opět mizejí. Později vytvořil Hirst kompozice z motýlů, jež nalepil na bílé plátno. Nahrazení barvy pestrými křídly se mohlo jednoduše vnímat jako estetická prezentace entomologické sbírky. Jde tu však samozřejmě hlavně o autorův způsob řazení barev a jejich tónů, o zákonitosti určující obrazovou skladbu, v níž se počítá s řádem i působením náhody.
Ve svých „lékařských kabinetech“ zase stvořil sochu jako uspořádání různých léků, chirurgických nástrojů a zdravotnického zboží. Spojil tu možnosti instalace, asambláže či koláže, o níž od mládí hodně přemýšlí. V rozhovoru zveřejněném v českém časopise Detail vzpomíná na dům, v němž nějaký starý pán postupně vrstvil všechny předměty, s nimiž přišel do styku, až už místnosti nešlo užívat, a stávaly se tak v přeneseném smyslu uměleckými díly.
Když se mecenáš Saatchi rozhodl Hirsta podporovat, uspořádal ve své galerii výstavu Mladých britských umělců. Na ní Hirst představil jedno ze svých nejslavnějších děl s názvem Fyzická nemožnost smrti v mysli žijících (The Physical Impossibility Of Death in the Mind Of Someone Living). Žralok chycený kdesi na Floridě byl naložen v obrovské vitríně ve formaldehydu. Instalace s ironií připomíná atmosféru přírodovědeckých muzeí a zážitky, které si z nich většina lidí odnáší. Autor se zde opět zamýšlí nad neúprosně ubíhajícím časem, vymezeným každému živému organismu i celé civilizaci. Osobitě a s velkou dávkou sarkasmu reagoval na naposledy zmíněné Hirstovo dílo český sochař David Černý, když do „akvária“ ponořil plovoucího Saddáma Husajna.
Dalšího úspěchu se Hirst dočkal na slavném Benátském bienále, kde představil instalaci Matka a dítě rozděleni (Mother and Child Divided) s rozříznutou krávou a teletem „naloženými“ v oddělených vitrínách. Jako třicetiletý obdržel v roce 1995 prestižní britskou Turnerovu cenu, ale v New Yorku vyvolala jeho tvorba skandál. Instalace představující hnití býka a krávy byla zakázána ministerstvem zdravotnictví z obavy, že se návštěvníkům udělá zle. Rok nato však Hirst vNew Yorku sklidil úspěch s první samostatnou přehlídkou, uspořádanou v Gagosian Gallery. 
V roce 1999 učinil v uměleckém světě neslýchané gesto: odmítl pozvání Britské rady, aby se stal oficiálním britským zástupcem na Benátském bienále. Prý se prostě nechtěl stát prominentem podporovaným státem. V témže roce vyvolal další kauzu, když dal k soudu Britské aerolinky pro porušení autorských práv kvůli jejich reklamě podobné jeho obrazům. V roce 2000 se mu opět povedlo rozvířit mediální zájem, když vystavil sochu Hymnus (Hymn), jež byla mnohonásobnou zvětšeninou jeho syna. Sám sebe pak zažaloval pro porušení autorských práv. Ve stejném roce mu newyorská galerie Gagosian uspořádala výstavu, na niž přišlo během tří měsíců rekordních 100 000 návštěvníků a všechny práce se prodaly. O dva roky později si ale uřízl v Americe pěknou ostudu. U příležitosti prvního výročí leteckého teroristického útoku na World Trade Centre v rozhovoru pro BBC prohlásil, že taková událost byla také něco jako svého druhu umělecké dílo, fascinující vizuální zážitek. Týden nato se všem a hlavně rodinám obětí útoku omluvil.
Často se mu daří vyvolávat rozruch i kontextem, do kterého své dílo postaví. Do této kategorie patří například bizarně ztvárněná postava sv. Bartoloměje, jenž byl dle legendy svlečen z kůže. Jeho mírně nadživotní socha byla loni vystavena v zámku Chatsworth ve střední Anglii, kde byl Hirst prezentován spolu s takovými osobnostmi jako Henry Moore nebo Anish Kapoor. Přirozeně se tak vřadil mezi klasiky současnosti či nedávné minulosti. Když se ovšem umělec proslulý svými šokujícími díly stane klasikem ještě před čtyřicítkou, může se octnout v pasti vlastního úspěchu. Jistě, socha sv. Bartoloměje je opět zajímavá, ale už nemá takovou výrazovou sílu jako některé dřívější instalace. Možná si to i sám Hirst uvědomuje. Když se totiž v roce 2003 otevřely nové prostory Galerie Saatchi přehlídkou, jejíž součástí se stala jeho retrospektiva, došlo mezi majitelem galerie a umělcem k rozporům. Hirst se od retrospektivy distancoval, a dokonce nechtěl, aby byla zařazena do jeho životopisu. Vytýkal svému galeristovi, že vnímá umění jen přes svou peněženku. Jako kdyby chtěl jeho slova potvrdit, prodal o rok později Saatchi žraločí „Fyzickou nemožnost smrti v mysli žijícího“ americkému sběrateli Stevu Cohenovi za 12 milionů dolarů. To byla s výjimkou Jaspera Johnse do té doby nejvyšší cena zaplacená za práci současného umělce.
Hirst, který po nečekané smrti svého přítele, rockového zpěváka Joe Strummera začal podporoval mladé hudebníky, v rozhovorech s novináři často přemýšlí o smyslu umění. Podle něj by mělo otevírat další obzory, jenže je svazováno snobismem některých sběratelů a chtivostí a kupčením obchodníků. Umění se týká života, nemá nic společného s vykonstruovaným světem těch, kteří se kolem něj točí a snaží se vyhnat ceny do neuvěřitelných výšek. Využívají či spíš zneužívají uměleckou tvorbu jako zboží, místo aby přemýšleli o jejím skutečném významu, který nemá s trhem nic společného. Hirst naopak uznává roli užitého umění, jež svým způsobem nic nepředstírá. Sám se občas věnuje reklamě, na níž se mu líbí, že používá stejné prostředky jako tzv. volná tvorba, ale autoři zůstávají anonymní. Jak praví tento mladý klasik: i když umělec pracuje na objednávku, může být jeho projev naprosto svobodný.
Za připomenutí ale stojí i méně známá část Hirstova díla, esteticky vytříbené obrazy, které se rozvíjejí dvěma směry. V prvním řadí barevné body, jež se rozvíjejí v racionálně i intuitivně utvářených harmonických vztazích barev a tvarů (Spot paintings). Rotační malby (Spin paintings) zase vznikají tak, že malíř nanáší barvy na plátno umístěné na pohybující se točně. Za poměrně nízkou částku bylo možné si autorovo drobnější dílo zakoupit i na předloňském Pražském bienále v Karlíně. V posledních letech vytváří Hirst i klasické realistické obrazy, ale jindy zase pokryje plátno mouchami (Armageddon, 2002). Zatím poslední umělcova výstava probíhá v prestižní Gagosian Gallery. Tentokrát jde o obrazy, jejichž tvary a kompozice se inspirují chrámovými vitrážemi, a Hirst se tu s tisícovkami nalepených malebných křídel vrací k svým oblíbeným motýlům jako symbolu krásy a křehkosti života.
