Na konci minulého roku vydal jazykovědec Karel Oliva popularizační knihu o češtině a v návaznosti na ni vyšel s tímto bývalým ředitelem Ústavu pro jazyk český také rozhovor na serveru Aktuálně.cz. Dozvídáme se v něm, že se před jazykovědcem člověk musí mít na pozoru, protože prý podle spisovnosti vyjadřování hned pozná, co je zač. Této představě dá nejspíš nejeden čtenář zapravdu: odmala nás učí, že čeština je hlavně o psaní i/y nebo čárkách před že. Jenže už nám zatajili, že je to něco mnohem víc – náš mozek, naše oči i uši. A že znalost (do jisté míry) uměle vytvořených pravidel zápisu slov neurčuje naši lidskou hodnotu.
Přečtěte si následující dvě věty: Centrální banky nasadili zatím nejtěžší zbraně na boj s deflací. Někteří komentátoři hodnotí tyto kroky jako kapitulaci. Jistě vás hned napadne: Lingvistky, a ani neumí používat y/i. Ale co když se soustředíme více na obsah sdělení než jeho formu: proč banky používají nejtěžší zbraně a kapitulují, i když nejsou ve válce? Anebo jsou? Jak tomu vlastně rozumíme? A proč nám pro porozumění nevadí ono měkké i?
