V Bílém šumu najdeme řadu banálních vět přetékajících významem – varováním, prázdnotou, absurditou, předstíráním, neblahou předtuchou: „Když jsem přišel domů, přistihl jsem Babette, jak v teplákové soupravě stojí v ložnici u okna a zírá do tmy.“ Nebo: „V televizi dávali Národní kvíz o rakovině.“
Román Bílý šum amerického autora Dona DeLilla (1936) ale není nadbytečným, potrhlým kouskem, jde o podstatný literární počin. Nejenže se jedná o příběh zábavný, především přesně popisuje náš svět, i když vyšel již roku 1985. Z toho lze odvodit, jak je nadčasový.
Nebo taky to, jak velkou máme za „vyspělejším“ světem ztrátu. Jedná se však bohužel i o deficit literární, neboť podobná témata se již fragmentárně objevují též v české literatuře, avšak žádné dílo, které by bylo tak brilantní a mělo takovou životnost, dosud nevzniklo.
