O armádě v zemi, jež neválčila. Zato zažila dvě války občanské, invaze, okupace, ale i boje expediční

Ty budovy působí jaksi zvláštně. Byly navrženy před stoletím k uctění čerstvé samostatnosti. Čiší z nich étos boje za československý stát i úcta k TGM a masarykovské republice, ale návštěvník snadno podlehne dojmu, že připomínají dílem krematorium, dílem stavby z mussoliniovské Itálie.

Platí to o Národním památníku na Vítkově (nikoliv náhodou právě v něm bylo zřízeno mauzoleum Klementa Gottwalda a pomník Jana Žižky býval největší jezdeckou sochou na světě) i pro Armádní muzeum Žižkov pod ním. Ale pozor, to se netýká nové expozice, jež byla v muzeu zpřístupněna po čtyřleté rekonstrukci. Přesněji týká se jí to jen do jisté míry.

Funkcionalistickou architekturu v duchu národního patosu si od ní nelze odmyslet. K patosu patří dvorany, schodiště, sloupy i busty hrdinů. Ale výběr hrdinů odráží dnešní pohled na 20. století. Najdete mezi nimi špičky odboje domácího (Balabán, Mašín, Morávek), západního (Gabčík, Kubiš) i východního (Jaroš).

To ostatní se patosu zbavuje a nabízí moderní, informativní a názorný pohled. Pohled na vojenství v zemi, jež nevyhlašovala války jiným, zato zažila dvě války občanské, invaze, okupace, ale i boje expediční – legionáře a Afghánistán. Vtírá se připomínka muzeí amerických. Počínaje tím, že vstup je zdarma (jako v USA do federálních institucí), že stát na rekonstrukci nešetřil a že přitahuje zájemce včetně žen a dětí. Tak tomu alespoň bylo po otevření.

Vám poděkování a lásku vám

Nová expozice je uspořádána chronologicky. Od znaku 10. legie z Mušova, jediné římské pevnosti na našem území, přes vznik českého státu, rytířské boje (model „vyčkávání před bitvou u Kresčaku“ v životní velikosti) či husity (model obránců vozové hradby). Následuje třicetiletá válka a války turecké, kde se již objevuje slogan „nebezpečí z východu“, dnes opět aktuální.

Leč to pravé ořechové přináší až 20. století. První světová válka je podána od vývoje na frontách (mapy za každý válečný rok) přes vývoj technologií (letadla, ponorky, tanky) až po společenské posuny. Ví se, že pracovní pozice mužů odvedených na frontu zaujímaly ženy. Ale snímek ženské čisticí čety parních lokomotiv přesto zaskočí. Podobně propaganda. Když byl TGM v Americe, propagovat dosud neexistující stát mu pomáhal grafik Vojtěch Preissig. Vidíte-li jeho plakát Hrr na vraha! Za demokracii! z roku 1918, řeknete si, že nynější démonizace Putina není až tak přehnaná.

Opakovat vývoj před druhou světovou válkou, v ní a po ní může působit jako nošení dříví do lesa. Ale pozor, některé vystavené obrazy ten vývoj ilustrují lépe než učebnice. Třeba Jan Čumpelík. Ve 30. letech adoroval legionáře obrazem Terron – Vouziers (scenerie padlého legionáře působí jako snímání z kříže). Ale už v 50. letech adoroval Stalina obrazem Vám poděkování a lásku vám (verš z Neumannovy básně Poděkování Sovětskému svazu). To nemá chybu.

Chronologie pokračuje přes rok 1968 (sovětský voják na tanku) a přesahuje až do 21. století. Dokládá to cedule z českého armádního kempu v Afghánistánu či motorka, jež patřila džihádistům v Mali.

Úhrnem. Expozice naplňuje to, co Michal Burian, jeden z jejích duchovních otců, napsal na muzejní web. Jejím základem jsou autentické předměty. A byť ji dotvářejí digitální technologie, tak jen jako doplněk. Je to protipól digitálně pojatých expozic, třeba té v Pardubicích (Institut Paměti národa) či v Praze-Bubenči (Muzeum literatury), o níž literární kritik Jiří Peňás napsal: „Pokud si dovedete představit literaturu jako panoptikální rébus pro sektu zasvěcenců, pak ano, pak je pro vás určeno nově otevřené Muzeum literatury.“