Její přátelé a známí ji oslavují, i když ona už si svoji ranní kávu, kdy nechce být rušena, pije šestnáct let bez nás. Kromě koncertů, divadel nebo jen tak mejdanů doplnila Anna Freimanová z Knihovny Václava Havla knihu Síla věcnosti Olgy Havlové o nové vzpomínky jejích přátel a blízkých.
SETKÁNÍ S JIŘINOU A JOSEFEM TOPOLOVÝMI, které zaznamenala Marcela Pecháčková
Den, kdy se všem začalo stýskat… I mně. Zemřela Olga Havlová. Za dva dny jsem musela a chtěla odevzdat text, že „Olga není, a byla“. Zavolala a napsala jsem spoustě jejích blízkých, aby vyprávěli, vzpomínali. Nikdo neřekl ne. Ani Jiřina Topolová.
V jejím jednoduchém a magickém bytě u řeky sedíme u stolu: „Vždycky měla takový zastřený hlas,“ řekne a míchá lžičkou v čaji. Je štíhlá, jako byla Olga. Taky světlovlasá. „Byla ohromně krásná, zajímavým způsobem. A originální. Hned jsem pochopila, že je to žena z jednoho kusu, nenechala se ničím, čím nechtěla, ovlivnit. K tomu byla zvídavá...“ Z šuplíku vytahuje jedinou fotografii, kterou od Olgy má. Jsem za ni ráda, fotek z doby, kdy se tyhle ženy poznaly a vídaly, mnoho není. Na plotně bublá polévka, má přijít Josef Topol.
 |
„Seznámil nás v roce 1955 Václav, Olga přišla později. Jednou v sobotu v poledne, to jsme vždycky seděli ve Slavii. Hned se vědělo, že je dělnice ze Žižkova, z proletářské rodiny, a bylo to něčím přitažlivé, určitě pro Vaška. Snad se tím i chlubil.“ Jejich přátelství s Havlovými bylo jasné, nemuseli se ani vidět.
Přichází Josef, bydlí už dlouhý čas v jiném bytě, nemá odtud k Jiřině daleko. Neklepe, je tu doma. Zvedne pokličku na plotně, sedne si k nám ke stolu. O Olze bude mluvit rád.
„Olga? Krásná byla. A oddaná celý život. Byla drsný člověk, ale Vašek tu korekturu potřeboval. I v maličkostech. On strašně rád jedl, miloval dobré jídlo a Olga na něj jen s údivem koukala a řekla:‚Podívej, jak on rád jí!‘ Dělala si legraci i z jeho vaření: ‚Vašek vaří výborně, dokáže z půlky telete uvařit hrníček polévky.‘“ Olga nikdy nepochopila, jak může být Václav laskavý a slušný na fízly: „Já bych jim ruku nikdy nepodala,“ říkala Josefovi.
Josef zabírá naše tiché povídání s Jiřinou. Ta mu občas připomene nebo opraví datum, událost a počká s naléváním polévky.
„Já Olgu miloval – Václava jsem sledoval s úzkostí, ale ona byla jeho zázemí, když se vydával do nebezpečných situací a ona ho nechala. Měl jsem o ni starost, když byl Vašek v kriminálu v Heřmanicích, přišel jsem za ní a vidím, jak je statečná, nedala na sobě vůbec znát, jestli má v sobě žal.“
Václav Havel ale bez Olgy být neuměl. Josef s Jiřinou připomněli příhodu z redakční rady časopisu O divadle, na který Olga sehnala peníze. „Scházeli jsme se pokoutně ve věži Táborské brány na Vyšehradě, jezdili tam i divadelníci z Moravy, z HaDivadla, z Provázku, Václav přicházel až na poslední chvíli, aby nepřitáhl estébáky. Olga přišla tentokrát později než Vašek. On okamžitě přerušil redakční radu, běžel za Olgou jako dítě a vyčítal: ‚Jak to? Víš, jak jsem tě postrádal? To nemůžeš sedět vedle mě?‘ Olga mu jen řekla, že si taky potřebuje zařídit svoje věci, a víc to nerozebírala. To jsem s nimi zažil několikrát. Někdy když se jí zdálo, že Vašek něco přehání, vracela ho jen nepatrným zvednutím ruky zpátky k věcnosti.“
Vyprávění o tom, jak Olga těžko a nerada snášela okázalost, je spousta. Z Ameriky přijel Jan Tříska a ve Smetanově síni vystupoval v Utrpení sv. Sebastiana. Olga byla mezi pozvanými. Nechtělo se jí vůbec, natož sedět v prezidentské lóži, pak si vymínila, že s ní musí sedět Topolovi.
Ač Josef měl intelektuálně blíže k Václavovi, v něčem se s Olgou shodli: „V tom jsme si s Olgou rozuměli, neměli jsme rádi intelektuální debaty dlouho do noci. Olga to nevydržela první a řekla mi: ‚Pojď něco dělat!‘ Proto se tak ráda starala o zahradu, sekala trávu a tolikrát na ni byla sama. Já jsem taky na Hrádečku občas popadl sekeru, zavřel se do stodoly a dvě hodiny štípal dříví.“
Mívala smysl pro rychlou ironii. Když přijel jedno léto Josef na Hrádeček, Olga zrovna někoho vyhlížela a jemu se zdála krásná, tak jí říká: „Ty báječně vypadáš.“ Olga briskně odmítla: „To se špatně díváš.“
„Když jsme oslavovali Olžiny šedesáté narozeniny Na Zvonařce, přišlo ohromné množství jejích známých. Až pozdě v noci ke mně najednou přišla, sedla si vedle, v ruce svou becherovku a říká: ‚Josefe, drahý Josefe.‘ Jinak nic, nebylo třeba.“ Jiřina Topolová se zvedá ze židle. Křehká a silná jako ta Olga. Vyndává z šuplíku naběračku a do talíře nalévá polévku. Ještě poslední otázka: „Jestli se Olga něčeho bála? Jo – zubaře.“
P. S. Olga fandila a podporovala syna Jiřiny a Josefa Topolových – Filipa a jeho kapelu Psí vojáci. Filip před pár dny zemřel.
Z ROZHOVORU ANNY FREIMANOVÉ SE ZDENOU POSPÍCHALOVOU, přítelkyní Olgy. Pracovala v Československém rozhlasu.
Lidovky.cz: Byla jste u toho, když se seznámila s Václavem Havlem?
Ano. Zdena Tichá představila mě a Olgu Vaškovi v kavárně Slavia. Zdena s ním totiž pracovala v laboratoři. Chodily jsme do Slavie dost často. Pamatuju si, že číšníci si vůbec nic nedělali z toho, že jsme si za celou dobu daly třeba jen kafe nebo polévku za dvě tři koruny. Večer jsme obvykle zase šly do divadla – chodily jsme několikrát týdně, a ještě jsme samy hrály to ochotnické divadlo. Ve Slavii jsme vždycky našly v podvečerních hodinách někoho známého.
A Zdena nám několikrát vyprávěla, že v laboratoři pracuje s prima klukem, dokonce nám přinesla přečíst jeho básně. Na to, že mu bylo šestnáct sedmnáct let, byly opravdu úžasné. A pak když jsme jednou – Olga, Zdena a já – seděly ve Slavii, vešel Vašek. Zdena na něj zavolala, on k nám přišel a ukázalo se, že jsme se v té kavárně vídali už předtím. Na chvíli si k nám přisedl a od té doby se už vždycky zastavil a ztratil slovo. A pak jsme zjistily – Olga se nepřiznala –, že se vídají, volají si… (…)
Lidovky.cz: Co myslíte, že Olgu na Václavovi zaujalo?
Od začátku se projevoval úplně jinak než všichni ostatní mužský – svým vyjadřováním, chováním. Tu a tam problesklo, co všecko už přečet, co zná, o čem přemýšlí… Olga odhadla, že to bude zajímavý člověk. Hrozně ji zaujal. My jsme byly překvapené, protože nám k ní připadal mladý. Ukázalo se, že to Olga odhadla správně. Ale od seznámení k tomu, než spolu začali chodit, to nějakou dobu trvalo. Pamatuju si, jak nám Olga říkala, myslím taky ve Slavii, že jí Vašek napsal, že by s ní chtěl chodit. Pomyslela jsem si v duchu: „Pane jo, takový chlapeček!“ On na svůj věk vypadal, kdežto Olga už byla taková zralá. Říkám: „No a co ty na to?“ Že jo, že bude. To by mě absolutně nenapadlo. (…)
Lidovky.cz: Mluvily jste spolu někdy o napětí, které vládlo mezi ní a paní Havlovou?
Ano, myslela si, že to není ideální partnerka pro jejího syna. Asi jí to dávala tak trochu znát a Olga si toho byla vědoma. Vašek byl v té době vlastně mezi dvěma ohni, ale prosadil si ji. Díky Olze jsem také paní Havlovou i pana Havla poznala, na Hrádečku. (…)
Lidovky.cz: Vídávaly jste se i po roce 1989?
Ano. Olga se nám pravidelně ozývala, obstarávala nám lístky do divadla, zažily jsme díky ní několik báječných koncertů. Například jsme chodily každý rok na Pražské jaro. Pozvala nás také do Lán, dokonce dvakrát. Prováděla nás zámkem ještě před jeho rekonstrukcí a ukazovala nám, jak je to tam otřesné, nevkusné.
Říkala, že někde dole ve sklepení jsou spousty hezkého nábytku a koberců. Dávaly to s Dianou Sternbergovou do pořádku, aby to bylo k užívání. Snažila se to s vkusem předělat k obrazu svému. Moc pěkné bylo, když jsme se všichni − Zdena, Láďa Trojan, Karla, já − sešli na jejích šedesátinách. Dost dlouho s námi seděla u stolu a povídali jsme si. Mrzí mě, že jsem se s ní nerozloučila. Neměla jsem tušení, že je nemocná. Hrozně často na ni vzpomínám.
Redakčně kráceno
