Můžeme začít třeba tady. Jedna z postav románu Canto ostinato pronáší: „Já už nedělám nic… teda aspoň co se týká hraní. Jednak si myslím, že se obecně tyhle věci přeceňujou a že dobrej posudkovej doktor není horší než průměrnej zpěvák. A vedle toho si myslím, že lidí, kteří něco takovýho provozujou, je nadbytek. Hudby je nadbytek, knih je nadbytek, všeho je nadbytek. Jednoho dne jsem si prostě musel ujasnit, co je důležitý. Ať to beru z jakýhokoli konce, pořád mi vychází rodina.“
A hned můžeme rozplétat cop nového románu Pavla Kolmačky (1962), který byl nazván podle skladby nizozemského skladatele Simeona ten Holta, stojící na repeticích. Což se dá vnímat právě jako odkaz na rodinu, kde se vše překrývá a opakuje. Hudba tu hraje podstatnou roli, jedna z postav se jí intenzivně zabývá.
To se navíc děje ve světě, kde je všeho nadbytek, včetně knih – do něj teď vstupuje Canto ostinato z nakladatelství Triáda. Říkat nad třistapadesátistránkovým románem, že Pavel Kolmačka jakožto básník váží každé slovo, by asi znělo divně. Proto to řekněme jinak: vše, co se tady píše, je nějak podstatné z hlediska postav. A většinou se jedná o vážné věci.
