Když na začátek řekneme, že Paví hody jsou zatím nejpovedenější knihou Jana Štiftera, bude to znít jako chvála. Ale když dále řekneme, že přesto to neznamená uměleckou výhru, bude to zas vypadat, že českobudějovický prozaik patří k oněm pověstným neumětelům, k nimž nás nasměroval už Horymír na Šemíkovi… Není to totiž tak jednoznačné. Přičemž v samotném románu najdeme větu, která ho bohužel skvěle definuje: „Všechno něco připomíná, ve všem je něco, co už jednou bylo jinde.“
Zároveň přesně tento aspekt dělá z Pavích hodů román, jenž je kandidátem toho, aby se stal oblíbeným čtivem a taky byl použit pro podvečerní rozhlasovou četbu, neboť při jeho přednesu se radiopřijímače rozhodně nezakuckají v návalu komplikovaných souvětí a vulgarismů. To je asi hlavní příčina úspěchu tohoto typu románů. Starším lidem připomínají dobu, kdy byli mladí, případně tu, o níž jim vyprávěli jejich předkové. A jsou tak potěšeni, ba dojati, že se tím dnes někdo z mladých ještě zabývá. Že to má všechno nastudované. Navíc tady je ten svět, který přestal být dávno v pořádku, podán nejen srozumitelně, nýbrž i přehledně.
