Román Plavba je hodný pozornosti už proto, že pojednává o životě: „Je opravdu velmi podivné, že člověk netuší, kam vlastně směřuje a co chce, jen slepě tápe a v skrytu strašlivě trpí, nepřipravený, žasnoucí a nevědomý; přesto věci postupně vedou jedna ke druhé a časem se i z ničeho vytvoří něco, takže člověk dospěje k určitému klidu, vyrovnanosti a jistotě, a tomuto procesu se říká život.“
Mohli bychom tedy dodat, že život je vlastně plavba. Avšak debutový román Virginie Woolfové (1882–1941) z roku 1915 je skutečným popisem cesty lodí do Jižní Ameriky a následného pobytu skupiny Angličanů na tomto kontinentu, přičemž v hlavní roli je dosud nerozvité poupě života dcery lodního kapitána. Rachel je už čtyřiadvacet a de facto neumí nic jiného než hrát na piano. Její otec ji totiž po smrti manželky odložil ke staromódním tetám.
Je třeba, aby rychle dohnala vše potřebné. O to se snaží především její další teta Helen a taky její manžel, kteří se právě na téže lodi vydávají z Anglie za oceán. Ale co potřebuje Rachel dohnat? Všeobecný rozhled, to jest knihy. Ty ovšem chvilku počkají, protože tím druhým je pochopitelně láska. Podle toho, co říkají ženy kolem ní, nemá to nebohé děvče dosud vůbec ponětí o tom, jak to mezi muži a ženami chodí… Naštěstí je v jihoamerickém letovisku hned několik nápadníků.
