Román Řeka je typickou finskou literaturou – zvlášť tou z období druhé světové války: „Na břehu Řeky se klátil finský voják. V jedné ruce mával lahví francouzského šampaňského, v druhé držel německou vojenskou pušku. Křičel, že Rusák bude poražený ve chvíli, kdy dobudeme Leningrad, načež pozvedl lahev ke rtům a dlouho se kvákavě smál.“ Nejde o první román finské prozaičky Rosy Liksomové (1958), který byl přeložen do češtiny. Před čtyřmi lety zde vyšla Paní plukovníková (2017). I ona se odehrává během druhé světové války a i ona má hlavní hrdinku vypravěčku.
Zatímco však Řeku vypráví třináctiletá dívka, Paní plukovníkovou mladá žena, kterou o mnoho let starší manžel opakovaně mlátí. Mohli bychom unaveně pozvednout obočí: další literátka vracející se do dramatické doby 20. století, aby nám ukázala, jak ženy trpěly, jak čelily domácímu násilí, protože se to tehdy slučovalo s obrazem oddané manželky… Jenže tak to vůbec není. U Rosy Liksomové jde totiž o literaturu – žádná slohová práce křížená s neumětelskou agitkou.
