Za podpory komunistického státu tito umělci zakládali nové experimentální instituce, reformovali umělecké vzdělávání nebo budovali galerie v zapadlých obcích. Jejich aliance s mocí se však postupně rozpadala a na přelomu 20. a 30. let začali být někdejší hrdinové a inženýři světlých zítřků pronásledováni. V češtině zatím nejpodrobněji líčí tento příběh kniha Avantgardisté: Ruská revoluce v umění 1917–1935.
Nizozemský slavista a historik umění Sjeng Scheijen v ní postupuje chronologicky. Vyzvedává, jak silnou symbolickou hodnotu mělo už to, když bolševici učinili hned v roce 1917 správcem a strážcem ruského kulturního dědictví Kazimira Maleviče, obávaného futuristu, který společně s ostatními hlásal, že „Puškin, Dostojevskij, Tolstoj a spol. musejí letět přes palubu parníku současnosti“, protože „jsme protichůdci starého světa. Nepřišli jsme ho obnovit, nýbrž zbourat.“
Čímž z hlediska zavedených tradičních umělců udělali „kozla zahradníkem“. O Malevičově působení na tomto postu se mnoho neví, ale je zřejmé, že jeho pluk se podílel na ostřelování a znovudobytí Kremlu, kteréžto násilnosti se odrazily i v řadě jeho textů.
O rok později popisuje útok na prázdný Kreml jako futuristickou performanci: „Stojíme před úkolem definitivně pohřbít hanebný postoj starého k novému, rozbít jednou provždy autoritu světců, vzít jim půdu pod nohama a rozprášit všechny staromilce… Svými performancemi jsme předznamenali odvržení tradičního balastu a plivli jsme na oltář jeho svátosti.“
