Slavná Legenda aurea dominikánského mnicha a později též i janovského arcibiskupa Jakuba de Voragine podle všeho vznikla po polovině 13. století a záhy se stala nesmírně oblíbeným čtením celé tehdejší Evropy. Není divu, koho by nelákalo líčení životů a skutků svatých mužů a žen, kteří žili tak radikálně, že si pro sebe už vyvzdorovali ráj.
Jistě, bylo to dáno tehdejší atmosférou, která byla příběhy „žitými za hranou“ tolik opojena, vším tím strádáním a mučednictvím, jímž se doslova „šturmovalo nebe“. Prostě ty děje nemohly nevzrušovat svou výjimečností, jež tolik narušovala běžně žitou každodennost, že se vskutku staly legendárními, a jako takové byly v ústní i písemné tradici po generace předávány.
Jak šedivý je oproti tomu dnešek, kdy „víra v zázraky“ byla doslova převálcována „důvěrou v nesmysly“ a kdy světce nahradily celebrity, jež se marně pokoušejí nahradit jejich výjimečnost marnivou nudou vlastních extravagancí.
Nějaký vzruch tu a tam pracně vyrobí, ale je to tak zaměnitelné a předvídatelné, že se jejich publikum už ve chvílích vzniku všeho toho spektáklu spolehlivě nudí zároveň s tvůrci.
A přece se ještě i dnes stále ojediněle objevují příběhy lidí, nad nimiž lze dost dobře žasnout stejně jako nad těmi, jež se odehrávaly v dálavách středověku. Protagonistkou jednoho takového je Francouzka Simone Weilová a už jen z těch jeho nejhrubších kontur posuďte sami, zda se mýlím, či zda na mnou zmíněném příměru přece jen něco je.
