Poprvé jsem na úplný jihovýchod naší země zavítal během horkého srpnového odpoledne před dvanácti lety. S batohem na zádech jsem vystoupil na vlakové zastávce a vydal se ospalým městečkem směrem k centru.
Už po pár krocích jsem však znejistěl. Přímo proti mně se kolébala zemitá babka v kroji i se šátkem a v košíku nesla několik lahví vína. Slyšel jsem do té doby o Slovácku ledacos, ale považoval jsem to za mýty, které se v Praze s oblibou o tomto exotickém kraji vyprávějí. Nu což, řekl jsem si. Staří lidé holt chodí v kroji dodnes, i o tom už jsem slyšel. Srdnatě jsem vykročil dál. A vzápětí jsem narazil na dva normálně konverzující mladíky v dokonale upravených krojích s kloboučky a malými demižony v ruce. Strnul jsem. Všechny pražské pověsti o jižní Moravě jsou pravdivé!
Jak se ale ukázalo, první dojem byl notně přehnaný. Aniž bych to tušil, dorazil jsem tehdy na kyjovský festival Slovácký rok, největší tamní událost, která se koná každé čtyři roky a nabízí přehlídku tamního folkloru.
Klid před bouří
Ani po dvanácti letech se nic nezměnilo. Kyjov je dál ospalým městečkem, voda v říčce Kyjovce je stále sytě hnědá a plyne pořád stejně líně. Okolo leží Moravské Toskánsko. To je sice výraz přehnaný, nicméně krajina svou zvlněnou barevností slavnější italský region opravdu trochu připomíná. A hlavně jsme v kraji vína, to je znát na každém kroku. Víno je to kvalitní a chuťově srovnatelné se světem; snad ne tolik červené, na které přece jenom ani v tomto nejteplejším koutě republiky není dostatek sluníčka jako na jihu Francie či v Itálii, ale bílé určitě.
