Málokteří lidé planety – vlastně žádní jiní! – se netetovali tak hojně a esteticky, jako tak činili ostrované z Markéz v Polynésii. Vzali to šmahem: tatéři je krášlili od jejich mladistvého věku až do stáří, po celé dekády věku. Markézské umění uhranulo Gauguina i Stevensona.
Pokud se tento víkendový seriál věnuje mimoevropskému či nativnímu umění a poukazuje na Evropanům spíše neznámé funkce estetické tvorby, tak lidé Enana či Enata, jimž říkáme souhrnně Markézané, by zasloužili dílů hned několik. Skutečně: ve vzdáleném Tichomoří dokázali do 19. století rozvinout osobitý estetický výraz, plný velmi chytře pospojovaných geometrických tvarů, trojúhelníků, zaoblených obdélníků, linek i typických oválných „ok“ či polokruhů a kružnic. Žádné nebyly nahodilé, ale měly své významy i názvy, a to jak ve filigránském řezbářství misek či válečných palic, tak též v krášlení těla, ve výrazném tetování.
„Zvláště Markézané mají nevyčerpatelný smysl pro dekoraci. Dejte Markézanovi jakýkoli předmět, třeba kouli, a on dokáže – zcela harmonicky – na něm nezanechat jediné šokující a zbytečné prázdno. Tomuto umění základně slouží lidské tělo nebo tvář. Především tvář.
