Lidovky.cz: Co to vlastně tiky jsou?
Opakovaný, bezděčný a bezúčelný pohyb nebo výkřik, který dítě nedokáže ovládnout. Důležitá je informovanost okolí, protože nepomůže, když rodič říká dítěti „nedělej to“, ono si nedokáže pomoci. A nedělá to naschvál.
Často ke mně chodí děti, které mají kvůli tikům malé sebevědomí. Předem se bojí posměchu a ta úzkost, protože se bojí, co na to ostatní řeknou, jim tiky zhoršuje. Je to začarovaný kruh.
Mám teď v péči chlapečka, který vykřikuje slovo „pí*a“. Stává se mu to v místech s vysokou koncentrací lidí, v obchodě a v městské hromadné dopravě. Celý den to neudělá, ale ví, že půjde do tramvaje, a znervózní předem. Pracuji s ním i na tom, aby dokázal snižovat svoji úzkost. Tiky jsou komplexní záležitost a psychika je zásadní.
Lidovky.cz: Jaké projevy tiků mohou být?
Dvě hlavní kategorie jsou motorické a zvukové. Motorické tiky jsou jakékoli pohyby, nejčastěji záškuby hlavou, grimasy, natahování lokte, mrkání...
Vokální tiky zase zvuky, výkřiky, pokašlávání. Nejznámější je vykřikování sprostých slov, tzv. koprolálie, ale tou trpí jen malá část dětí, přibližně jedno z tisíce.
Co spojuje všechny tiky, je to, že jim předchází silné nutkání k jejich vykonání. Jako někdo, kdo měl v dětství sám tiky, to rodičům popisuji jako pocit, který máte, když vás svědí komáří štípanec krát dvacet. V tu chvíli budete sotva myslet na něco jiného než na úlevu, která je blízko.
Lidovky.cz: Sledujete ve vaší práci nějaké trendy?
V současnosti pozoruji, že děti jsou celkově nepřiměřeně zrychlené, a to nejen v pohybu. Mluví jako kulomet, musím jim říci, hele, já tě nestíhám, zpomal. Mozek jim sviští závratnou rychlostí, což je vyčerpává.
Obecně se dá říct, že u dětí s tiky častěji než v běžné populaci pozorujeme ADHD, ale také úzkosti. Prostřednictvím tiků dítě uvolňuje z těla napětí, a tak je v terapii mimo jiné učím zdravější způsoby uvolnění napětí. Pracujeme na tom, aby zpomalily a začaly vnímat svoje tělo, aby byly tady a teď. Klíč k tikům leží v komplexním přístupu.
Lidovky.cz: Jak rodiče nesou, když se u dítěte začnou objevovat tiky?
Píšou mi nešťastní rodiče, kteří najednou své dítě nepoznávají, protože u některých dětí mohou tiky přijít ze dne na den. Příklad z praxe: chlapec odjížděl na tábor bez tiků, vrátil se a měl jich šest. To vás vyděsí, zcela logicky. K terapii proto patří kontakt s rodiči a spoustě z nich se po informačním sezení uleví. Začne jim to celé dávat smysl a vidí cestu.
A jak by měl rodič reagovat? Určitě nedoporučuji přístup, který jsem viděla v některých rodinách: tiky se ze strachu neřeší. Všichni cítí, že něco není v pořádku, ale nemluví o tom a dělají z toho tabu. Je to obranný mechanismus – když budu dělat, že to není, tak to přece nemusím řešit.
Jenže chudák dítě neví, co se s ním děje. Ví, že dělá nějaké pohyby, neví proč a neví ani, co si s tím počít. Takovým dětem se hodně uleví, když jim vysvětlím, o co jde, a ujistím je, že to společně zvládneme. Psychoedukace je prvním krokem k tomu naučit se tiky ovládat.
Dalším nešťastným přístupem rodičů je druhý extrém: „náš Honzík má tiky“ se stane hlavním tématem rodiny, což dítě invalidizuje. Cítí, že má obrovskou nálepku na čele, když kvůli tikům nemůže jet na tábor nebo do kroužků, chodí se kolem něj po špičkách… Logicky si řekne: „Hm, jsem asi nějakej divnej.“ Ne, to není dobře. Cílem je, aby si uchovalo stejnou kvalitu života, tikům navzdory.
Lidovky.cz: Co je spouštěčem tiků? Něco se dětem stane, nebo se v hlavě něco „přecvakne“ samo?
