Asmat, Asmat, Asmat... Jméno, které dodnes budí respekt. Tito lidé z jihozápadní Nové Guineje, dnes již v indonéské části ostrova (Irian Jaya), žili a žijí v oblasti mangrovníků, sezonních mokřadů i nížinných lesů. Plavili se na vyřezávaných kanoích; do jejich životů hojně zasahovaly vodní toky, příliv i odliv.
Živili se lovem krokodýlů, ptáků kasuárů či divokých prasat a získáváním sága z palem. V jejich vesnicích s dlouhými domy se tyčily vysoké sloupy bisj, jakési vyřezávané totemy, jež se v průběhu 20. století staly cenným artiklem pro muzea a fandy „primitivního umění“.
Nejinak tomu bylo s jejich obrovskými, výraznými štíty. Ty bývaly na Nové Guineji obecně pěkně zdobené. Ale „zcela mimořádné byly asmatské štíty, na kterých řezbáři vytvářeli znaky spojené s kanibalismem, lovem hlav a kultem předků; řezbáři na nich ztvárňovali kudlanky, ozdoby nosů, zoborožce a další motivy. Výroba štítů se nezastavila ani v koloniální době, protože meziskupinové války nebývaly ničím výjimečným,“ píše antropolog Martin Soukup, jenž právě vydal knihu Kanibalové & lovci hlav o papuánských kulturách této pověsti.
