A představme si nyní, že najednou – poprvé v jeho životě – jej pozve Státní bezpečnost na výslech. Na pozvánce není přirozeně uvedeno, čeho se bude výslech týkat, díky čemuž je celá věc už od první chvíle obestřena poněkud mystickým oparem.
Náš občan téměř celou noc před výslechem nespí a znovu a znovu si v hlavě promítá celý svůj předchozí život. Do žádného spiknutí zapleten není, veřejně se neprojevuje, státníky neuráží, spřátelené státy nehanobí. Že by to bylo kvůli tomu odvolání, co psal na ministerstvo školství ve věci své dcery? Nebo kvůli tomu, že onemocněl, když se u nich v podniku podepisovala anticharta? Nebo kvůli té sestřenici, co žije v Kalifornii?
Občan je nervózní, protože dobře ví, že Státní bezpečnost může všechno. Vyhodit člověka z práce, objevit mu v bytě nadměrné metry, nepustit ho na dovolenou k moři, zmařit jeho dceři naději na vzdělání. Je to jakýsi temný, obludný a nesmírně nebezpečný živočich, který má všude své neviditelné prsty a který – sám neviděn – všechno vidí.
Přijde tedy na výslech. Čekají ho dva zdvořilí pánové. Prý si s ním chtějí popovídat. Jen tak všeobecně.
Tito lidé samozřejmě nevyšetřují žádný konkrétní případ. Devadesát procent výslechů Státní bezpečnosti nejsou ani výslechy svědků v nějaké trestní věci, ani výslechy obviněných. Jsou to takzvané „informativní pohovory“.
Náš občan považuje za samozřejmé, že je povinen si s těmi pány „jen tak“ povídat. Ale i kdyby to za samozřejmé nepovažoval, nezeptal by se na to, protože by je takovým dotazem nechtěl popudit a protože ví, že bude mluvit, i kdyby nebyl povinen. (Kdyby se zeptal, oni by mu vysvětlili, že podle zákona o SNB je občan povinen poskytnout orgánům SNB informace, které mohou pomoci k objasnění trestné činnosti, a jelikož o tom, co k takovému objasnění může pomoci, rozhodují přirozeně oni, a nikoli občan, mohou se ptát na cokoli a občan musí odpovídat.)
Ti pánové jsou ale hodní. Ptají se našeho občana na jeho rodinu, na studia jeho dcery, na poměry v jeho podniku i v jeho domě, na sestřenici v Kalifornii, na jeho názory i na dosavadní život. Vědí o něm hodně (a pokud ne, dokážou s tím málem, co vědí, tak obratně operovat, že to probouzí dojem, jako by věděli hodně), ale přesto projevují trvalý a živý zájem o všechno, co se ho týká nebo co ví. Nevyhrožují, nehádají se, jsou pozorní, nabídnou občanovi dokonce i kávu.
A on si uvědomuje zvláštní věc: ocitl se poprvé přímo tam, kde se utváří vztah světa k jeho osobě, kde se rozhoduje o jeho osudu i o osudu jeho dětí, v samém srdci té ohromné společenské moci, na kterou dosud všude narážel jako na skleněnou stěnu, té moci, která se s ním dosud nikdy nebavila nebo ho lhostejně odmítala, a tato moc – toto její nejvlastnější centrum – mu nyní naslouchá! Zajímá ji! Má na něho čas, obírá se jím, považuje ho za důležitého!
(...)
Náš občan se rozhovoří: konečně má příležitost rozptýlit na skutečně povolané půdě všechna nejasná podezření, která k němu společenská moc asi chová a která jsou zřejmě pravým zdrojem všech jeho těžkostí. Zde může konečně říct, jak je to s tou sestřenicí (že odešla už dávno, bez jeho vědomí, a že si s ní prakticky nepíše); jak to je s dcerou (že ji ve skutečnosti nevzali do školy jen proto, že měli moc uchazečů z funkcionářských rodin); že skutečně na tu dovolenou k moři nechce proto, aby prchl za sestřenicí do Kalifornie; že do vyšší platební kategorie nebyl zařazen jen proto, že nepatří do šéfovy hospodské party; a vůbec že není žádným nepřítelem socialismu, ale je naopak pro spravedlivý společenský řád, jen odsuzuje kariérismus, sobectví, fráze a takové věci. Zkrátka že je slušný člověk, a že by se proto k němu měl svět celkově líp chovat.
Ti pánové tomu všemu pozorně naslouchají, dělají si poznámky, dožadují se podrobností. Nic sice, pravda, přímo neslibují, ale z toho, jak souhlasně pokyvují hlavami, je přece zřejmé, že občanova generální sebeexplikace se musí posléze nějak příznivě do jeho osudu promítnout.
Závěrem pánové zažertují na obligátní téma, že nejsou tak zlí, jak se o nich říká; řeknou, že jsou rádi, že si s naším občanem tak hezky mohli pohovořit, a popřejí mu v životě mnoho zdaru.
Občan odchází, jako by šel ze sauny: vznáší se několik centimetrů nad zemí. Je šťasten: nejen že jeho strach byl zbytečný – nic proti němu vlastně nemají! –, ale navíc jim to všechno tak hezky a přesvědčivě vysvětlil, že teď už snad konečně mají (nahoře) o něm jasno a bude konec s jeho trápením.
S ničím samozřejmě konec není.
Spíš naopak: náš občan po čase zjistí, že určitou drobnost, kterou v proudu své euforické sebeexplikace v jakési souvislosti před těmi pány utrousil, použil později na nějaké schůzi předseda jejich ZO KSČ – v jiné souvislosti – jako argumentu proti jeho přeřazení do vyšší platební kategorie.
A když jeho dceru znovu nevezmou do školy a on pojme zoufalý úmysl za svými zpovědníky sám zajít, tu si zaraženě uvědomí, že vůbec neví, jak se ti chlapíci vlastně jmenovali.
Přirozeně: jsou to totiž lži-zpovědníci. Falešní hráči. Profesionální podvodníci.
Občanovi to časem dojde. Někdy dřív, někdy později, někdy vůbec.
Ať tak či onak, metafyzický aspekt výslechu stále účinkuje. A já se přesvědčil, že mu podvědomě občas podlehnou i hluboce vzdělaní lidé s pověstí nejzkušenějších disidentů.
Z knihy Někam jsem to ukryl. Uspořádal Michael Žantovský. Vydala Knihovna Václava Havla, Praha 2021. Str. 134–138.
