A že jsem napsal dopis generálnímu prokurátorovi, v němž jsem mu sdělil, že po hlubších úvahách jsem dospěl k názoru, že některé mé postupy v minulosti nebyly správné, že existují konstruktivnější způsoby, jak projevit svůj názor, než jaké jsem dosud volil, že si uvědomuji, že jsem svým počínáním pomáhal vyvolávat protičeskoslovenské kampaně a že jsem se rozhodl složit funkci mluvčího Charty 77 a věnovat se pouze své literární práci.
Dojem z té zprávy – zvláště vzhledem k tehdejší vyhrocené situaci – byl šokující.
Její cíl byl jasný: prezentovat mě jako člověka, který morálně selhal, neboť jen proto, aby se dostal z vězení a měl klid, ustoupil od svých názorů a distancoval se od toho, co dosud dělal. Šlo o to, předvést mě jako zbabělce, který opustil své přátele a společnou věc; vzít mi důvěru veřejnosti; zpochybnit Chartu tím, že sám jeden z jejích představitelů se od ní odvrátil; vrazit klín mezi mne a ostatní chartisty; vyvolat ke mně odpor jako k člověku, který pomáhal cosi uvádět do života a pak opustil všechny, kteří šli za ním a tvrdě za to platili. V neposlední řadě šlo asi i o to, znemožnit mi tímto zhanobením další práci a vnitřně mne rozvrátit.
Nebylo to celé hloupě vymyšleno: autoři toho nápadu dobře věděli, že žádnými svými štvavými články nemohou člověka v očích veřejnosti nikdy tak zostudit, jako když vyvolají podezření, že se zapletl s nimi. Věděli přitom, že má-li to být věrohodné, nesmí to být příliš křiklavé (ničemu, co má jejich obvyklý vulgární tón, lidé totiž ze zásady nevěří), proto to formulovali celkem střízlivě: že jsem zradil sám sebe, tam nebylo samozřejmě nijak přímo řečeno (pouze jsem prý dospěl k názoru, že jsem nepostupoval „vždy správně“), o to sugestivněji to však bylo přítomno mezi řádky. Nejhorší v tom ovšem byla zmínka, že jsem se vzdal funkce mluvčího: každému muselo být jasné, že jsem se jí opravdu vzdal, protože jinak by takovou věc přece jen nemohli publikovat. Což ovšem dodávalo věrohodnosti i všemu ostatnímu, co v té zprávě bylo.
Byla to velká špinavost a nutno říct, že nebyla neúspěšná.
To samo by ovšem nebylo tak zlé; na různé špinavosti z jejich strany jsme si už dávno zvykli. Nejhorší na tom byla okolnost, že jsem jim k tomu tahu sám dal podnět – že jsem jim prostě nahrál na smeč.
Jak jsem to mohl udělat?
Jak známo, uvaluje prokurátor vazbu na dva měsíce a potom ji musí vždy znovu prodloužit; obvykle se prodlužuje o další měsíc.
Jelikož mne zavřeli 14. ledna, byla mi vazba poprvé prodloužena 14. března. Když se blížil 14. duben, a tedy pravděpodobnost dalšího prodloužení, rozhodoval jsem se, že napíšu žádost o propuštění. Vycházel jsem z úvahy, že necítí-li se vězeň vinen, pak je z principiálních důvodů správné, aby se při každé příležitosti vždy znovu ozýval a žádal, aby ho propustili.
Bylo mi samozřejmě jasné, že mé případné propuštění nezávisí vůbec na tom, jestli je o to požádám, nebo ne – tak bláhový jsem nebyl, abych si od své žádosti něco sliboval –, nicméně zdálo se mi, že neuškodí, když se budu připomínat, a vůbec že to je dobré už z jakýchsi hygienických důvodů: pro udržení kondice je vždycky lepší, když člověk něco ve své věci dělá, než když se na všechno vykašle.
K mé žádosti mne přivedla ovšem i jedna jiná věc: počátkem dubna jsem se pevně rozhodl, že si na nich vymůžu učebnici angličtiny (byl jsem v té věci odhodlán jít až k vyhlášení hladovky), a prvním krokem v tomto směru musela být žádost prokurátorovi. A když se v téže době blížil termín prodloužení vazby, rozhodl jsem se, že obě věci spojím: budu žádat o propuštění a pro případ, že tam zůstanu, budu žádat o povolení učebnice.
Celá věc byla tedy, jak patrno, čistě můj výmysl, nikdo mne k tomu nenutil ani nenaznačoval, že bych něco takového měl napsat (kdyby mi bylo něco takového naznačeno, ihned by mi to bylo podezřelé a byl bych samozřejmě opatrnější).
Z knihy Někam jsem to ukryl. Uspořádal Michael Žantovský. Vydala Knihovna Václava Havla, Praha 2021. Str. 217–219.
