Řezačka pomalu hltala stránku za stránkou a měnila papír na tenoučké proužky. S každým skartovaným poznámkovým blokem, rolí mikrofilmů či fotokopií mizela dlouho a pečlivě hromaděná svědectví o dávné cestě k břehům Severní Ameriky, kterou podnikl v roce 1498 mořeplavec John Cabot.
Zároveň se tímto barbarským činem naplňovala poslední vůle britské historičky Alwyn Ruddockové. Čtyřicet let bádala v britských, španělských a italských archivech a podařilo se jí proniknout do tajů Cabotových životních osudů jako nikomu před ní.
Když v prosinci 2005 zemřela, zanechala v poslední vůli striktní požadavek „spálit, rozřezat nebo jinak zničit“ všechen materiál včetně nedokončených rukopisů. Nikdo netuší, co ji k tomuto rozhodnutí vedlo. Historici si zoufali. Zdálo se, že vše je nenávratně ztraceno. Historik Evan Jones z University of Bristol se přesto nevzdal.
Doufal, že nakladatelství, které připravovalo vydání monografie Alwyn Ruddockové o cestách Johna Cabota, vlastní kopii rukopisu. Tahle naděje však záhy pohasla. Naštěstí se zachovala alespoň korespondence nakladatelských redaktorů s výstřední historičkou. Po jejím prostudování se před Jonesem začaly rýsovat výsledky bádání Alwyn Ruddockové.
„Když označím objevy Alwyn Ruddockové za revoluční, nebudu ani trochu přehánět,“ tvrdí historik Evan Jones. Cabot se narodil jako Giovanni Caboto v Itálii. Datum ani místo jeho narození neznáme. Od roku 1461 žil v Benátkách, kde založil rodinu a živil se obchodem. Podnikl řadu dlouhých cest. Kromě jiných míst navštívil například arabskou Mekku.
Kolumbus ho předběhl
V roce 1490 odchází Caboto i s rodinou do Španělska. Podle jedněch prchá z Itálie před věřiteli, podle jiných hledá v cizině sponzory pro nové výpravy. Po příjezdu na Pyrenejský poloostrov se snaží přesvědčit královský pár Ferdinanda Aragonského a Isabelu Kastilskou, aby jej pověřili průzkumnou transatlantickou plavbou.
Vysvětloval jim, že když popluje přes Atlantik dost dlouho na západ, dorazí nakonec do pohádkově bohaté Asie. Měl smůlu. S velmi podobným projektem jej předběhl Kryštof Kolumbus.
Když se Kolumbus v roce 1492 vrátil ze své objevné plavby, byl vítán jako objevitel západní cesty do Asie. Caboto spolu s některými geografy ale poukazoval na to, že Asie musí ležet mnohem dále na západ a že Kolumbus úkol najít cestu do Japonska a Číny nesplnil. Ital se nabízel, že Kolumbův omyl napraví.
Král si však nenechal kazit radost z úspěchu a Cabota odmítl. Lépe se nevedlo podnikavému Italovi ani na portugalském dvoře, a tak se rozhodl odejít do Anglie. Usadil se v přístavním městě Bristolu, odkud místní obchodníci a rybáři podnikali už od roku 1480 cesty do severního Atlantiku. Některé rybářské lodi navštěvovaly bohatá loviště téměř na dohled amerického Newfoundlandu.
Představa, že by se mělo plout ještě dál na západ, připadala bristolským kupcům lákavá. Vyhlídka na tučné zisky z obchodu s Japonskem, Čínou a dalšími zeměmi známými z cestopisů Benátčana Marka Pola nakonec zlákala i anglického krále Jindřicha VII.
V roce 1496 vydal Giovannimu Cabotovi, který si poangličtil jméno na John Cabot, královský patent na hledání západní mořské cesty do Asie. Ještě tentýž rok Cabot vyráží přes Atlantik, ale vrací se s nepořízenou. Neshody s posádkou, špatné počasí a nedostatek potravin jej donutí k předčasné cestě zpátky. Za rok vyráží znovu. Pluje na maličkém korábu Matthew se dvěma desítkami mužů. Tentokrát dosáhl kanadských břehů a jako druhý po Kolumbovi podal svědectví o existenci Nového světa. Stejně jako Kolumbus byl i Cabot přesvědčen, že doplul do Asie.
Třetí a poslední výprava Johna Cabota z roku 1498 je popisována jako fiasko. Ital se už nevrátil. Podle některých historiků ztroskotal, podle jiných narazil na piráty. Konec jako z dobrodružného filmu ale zřejmě neodpovídá realitě. Osud Johna Cabota byl ve skutečnosti ještě podivuhodnější. Vyplývá to z dopisů, ve kterých Alwyn Ruddocková prozrazovala nakladateli výsledky svého bádání.
Nejstarší kostel
Severní Ameriky Cabot vyplul v roce 1498 s flotilou pěti lodí. Tři z nich plnily úkol doprovodných plavidel a zůstaly lovit ryby u Newfoundlandu. Cabot zamířil podél severoamerických břehů na jih. Pátý koráb při cestě přes Atlantik zaostal a připlul k Newfoundlandu se zpožděním. Na jeho palubě se plavil jeden z hlavních Cabotových mecenášů, augustiniánský mnich Giovanni Antonio Carbonaro, který pobýval v Anglii, aby tu vybíral pro papeže daně. Právě on zřejmě otevřel Cabotovi dveře na anglický dvůr.
Podle Ruddockové založil otec Giovanni na Newfoundlandu náboženskou kolonii. Anglická forma křestního jména augustiniánského mnicha se odráží v názvu současné newfoundlanské metropole St. John. Jeho příjmení mělo dát jméno místu, kde leží dnešní newfoundlandské město Carbonear. Právě tady měl Giovanni Antonio Carbonaro vystavět kostel - vůbec první církevní stavbu na severoamerickém kontinentě. Jeho ruiny možná dodnes leží pod ulicemi či domy Carbonearu. Pokud má Alwyn Ruddocková pravdu, mění to Carbonear na jedno z nejpamátnějších, ba přímo kultovních míst Severní Ameriky.
Zatímco otec Giovanni šířil v Novém světě slovo boží, Cabot postupoval k jihu a využíval královského patentu k tomu, aby prohlašoval nově poznávaná území za součást britské koruny. A zřejmě se opravdu tužil. Jedna pozdější portugalská mapa zachycuje jako území zabrané Brity prakticky celé východní pobřeží dnešních USA. Nakonec se Cabot obrátil zpátky k severu a šťastně doplul k první křesťanské misii založené otcem Giovannim na Newfoundlandu.
Cabot pronikl daleko na jih a na dlouho byl jediným mužem, který poznal severoamerické východní pobřeží v takovém rozsahu. Zcela jistě je prozkoumal podrobněji než o pár let později jeho krajan Amerigo Vespucci, po němž pak v roce 1538 geograf Gerhardus Mercator pojmenoval celý Nový svět Amerikou.
Kdyby se Mercatorovi dostaly do rukou mapy z Cabotových cest, možná by u nich napsal k severoamerickému kontinentu jméno Cabotia. To však Giovannimu Cabotovi nebylo souzeno.
Jedním z nejpřekvapivějších závěrů dlouholetého výzkumu Alwyn Ruddockové je, že se John Cabot v pořádku vrátil do Anglie. Mnohaměsíční plavba podél amerického pobřeží jej zdržela a v Bristolu zakotvili až v roce 1500. Strávil na cestách plné dva roky a vrátil se v tichosti, vzhledem k čemuž nebylo těžké propadnout mylnému dojmu, že Cabotovy lodi zmizely kdesi v neznámu.
K malé slávě jistě přispělo, že hlavní strůjce výpravy Cabot záhy po návratu zemřel. Důvodů k mlčení však bylo mnohem více. Cesta skončila fiaskem. Cabot nepřivezl ani koření, ani exotické rostliny, ani drahé kovy a další cennosti. Zboží, které vezl v podpalubí, neměl za co směnit a vrátil se s ním zpátky. Dlouhá plavba podél amerického pobřeží odhalila další velmi nepříjemnou skutečnost. Pobřežní linie byla souvislá a nikde se v ní neotevíral průliv vedoucí dále na západ.
Návrat s mezinárodním skandálem
Cabotovi bylo jasné, že nedoplul do Asie a zároveň musel přiznat, že neobjevil ani cestu, kterou by se dalo do bohatého Japonska, Číny a dalších obchodnicky lukrativních končin doplout. Nejhorší následky měl pro Cabota jeho výpad hluboko na americký jih. Dostal se až do Karibského moře a narazil tam na španělské průzkumné výpravy.
V rozporu s tradovaným příběhem jej tady sice nezavraždili piráti, ale politicky už byl v té chvíli mrtev. Cabot vplul do vod, jež patřily Španělům a Portugalcům, porušil tak královský patent Jindřicha VII. Ten mu cestu do oblastí objevených jinými křesťanskými mořeplavci výslovně zakazoval. Král k tomu měl dobrý důvod. Británie tehdy vedla se Španělském složitá mírová jednání a na spadnutí se zdál i sňatek britského následníka trůnu Artura se španělskou princeznou Kateřinou.
Průnik britské průzkumné lodi do Karibiku, který byl sférou výsostného zájmu Španělska, představoval incident, o kterém bylo lepší mlčet. I tak vyvolaly zprávy o Italovi v anglických službách plujícím karibskými vodami vážné diplomatické komplikace na španělském dvoře. Král Jindřich VII. si dával úzkostlivý pozor, aby si to nějakým projevem přízně ke Cabotovi u španělských spojenců ještě více nerozházel.
Jedna z nejvýznamnějších objevitelských plaveb tak zůstala na dlouhá staletí utajena a Britové byli donuceni zamlčet i své územní nároky na kraje, které Cabot pro Jindřicha VII. a jeho následníky zabral. Podrobnější důvěrné zprávy o Cabotově cestě získal jen portugalský dvůr prostřednictvím muže označovaného v dobových anglických dokumentech jako „Edward le Portyngale“, jenž pracoval na anglickém královském dvoře jako portugalský špion.
Historik Evan Jones vydal studii o fragmentech výzkumu Alwyn Ruddockové ve vědeckém časopisu Historical Research a na mnoha místech přiznává, že nemá nejmenší tušení, o jaké dokumenty Ruddocková svá tvrzení opírala.
Doufá, že jeho text poslouží jako inspirace nové generaci badatelů, kteří se vydají po stopách Alwyn Ruddockové. Snad se pokusí rekonstruovat historii jedné z průlomových objevitelských plaveb kolumbovské éry a možná i najít na Newfoundlandu hmatatelné důkazy o pravdivosti jejích teorií, například vykopat zbytky nejstaršího severoamerického kostela v Carboneare.
