Pondělí 15. července 2024, svátek má Jindřich
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Bratr hormonu hladu zasytí

Věda

  9:19
PRAHA - Američtí vědci objevili hormon obestatin, kterým dává žaludek mozku najevo, že jsme se dosyta najedli. Přitom jde o sourozence hormonu ghrelinu, který naopak zvyšuje chuť k jídlu.

Hormony ghrelin a obestatin jsou sourozenci z různých koutů světa. foto: Reprofoto

Komunikace mezi mozkem a trávicím traktem není jednoduchá. Obstarává ji početná skupina hormonů, jejichž hladina klesá podle našeho momentálního stavu. Některé člověka „nasytí“, jiné „vyhladoví“.

K hormonálním poslům přinášejícím do mozku zprávu o prázdném žaludku patří molekula ghrelinu. Tento peptid je tvořen krátkým řetízkem z 27 aminokyselin a vysloužil si mezi vědci přezdívku „hladový hormon“. Je jednou z mnoha látek, které v nás vyvolávají pocit hladu.

Tým endokrinologů vedený Aaronem Hsuehem ze Stanford University se většinou zabývá hormony, které řídí rozmnožování živočichů. Tentokrát se jeho členové zahloubali nad hormony řídícími příjem potravy. Vyšli ze skutečnosti, že ghrelin vzniká odštěpením z mnohem delší molekuly tvořené 117 aminokyselinami. „Odpad“ produkovaný při tvorbě ghrelinu je tedy mnohem větší než vlastní „produkt“.

Hsueh a jeho spolupracovníci prověřili gen, který je za tvorbu „suroviny“ zodpovědný. Prohnali údaje o genu 11 savčích druhů počítačem a našli oblast, která se u všech zvířat prakticky shodovala. Byla zodpovědná za tvorbu úseku složeného z 23 aminokyselin a musela mít pro všechny zkoumané savce zásadní význam. V Hsuehovi vzklíčilo podezření, že si tělo z řetězce „suroviny“ nevyrábí jeden hormon, ale hned dva.

Zklamání jménem PYY3-36

Lék na obezitu objevil Steve Bloom z londýnské Imperial College v roce 2002. Molekula nesoucí označení PYY3-36 je tělu vlastní a Bloom zjistil, že její podání potlačuje chuť k jídlu jak u myší, tak i u lidí.
Navíc se ukázalo, že obézní lidé mají sníženou koncentraci PYY3-36 v těle. To naznačovalo, že molekula může hrát významnou roli ve vzniku obezity. O dva roky později zorganizoval Matthias Tschöp z University of Cincinnati experimenty, do kterých zapojil 42 vědců z 12 různých laboratoří. Společně prokázali, že PYY3-36 popsané účinky nemá. Bloom vysvětloval rozdíl tím, že zvířata v pokusech organizovaných Tschöpem trpěla v průběhu experimentů stresem.
„PYY působí mnohem slaběji, než jsme si na základě prvních Bloomových studií mysleli,“ shrnul spory americký expert na problematiku regulace příjmu potravy Jeffrey Flier. „Kdyby se akcie PYY prodávaly na burze, jejich cena by prudce klesla. Ale pro chytré je to možná chvíle, aby si je nakoupili.“ Flier ale patrně není dobrý hráč na burze: nové studie srazily „akcie“ PYY3-36 ještě hlouběji. Hubnutí laboratorních zvířat v průběhu pokusů lze přinejmenším zčásti připsat na vrub zvracení, které po podání vyvolává. 


Zatímco po podání ghrelinu zvířata přibývají na váze, po aplikaci nově objeveného hormonu hubnou. Hsueh dal proto hormonu jméno obestatin odvozené z latinského obedere čili hltat a slova statin využívaného pro látky s potlačujícím účinkem.

Lék na obezitu do pěti let?
Aaron Hsueh ve stati zveřejněné vědeckým týdeníkem Science předvídá, že „lepší pochopení rolí ghrelinu a obestatinu může mít zásadní význam pro úspěšnou léčbu obezity“.
Britský expert na výzkum obezity Steve Bloom z londýnské Imperial College dokonce v komentáři pro BBC uvedl, že díky takovým objevům, jako je odhalení existence obestatinu, „budeme schopni kontrolovat chuť k jídlu do pěti až deseti let“.

Řada odborníků ale zůstává oběma nohama na zemi a v prognózách jsou o poznání opatrnější.

Matthias Tschöp, který pracuje v centru pro výzkum obezity na University of Cincinnati a napsal pro Science k Hsuehově studii odborný komentář, oceňuje práci stanfordských endokrinologů jako „elegantní a nádhernou“. Upozornil však zároveň na fakt, že obestatin měl na hmotnost zvířat jen mírný účinek.

Navíc byla v pokusu použita zvířata s normální tělesnou hmotností. Na obézní potkany či myši nemusí mít hormon očekávaný účinek.

Nebyl by to zdaleka první hormon, jehož povely obézní tělo neposlouchá. Například leptin produkovaný tukovou tkání potlačuje chuť k jídlu a u zdravých lidí brání nadměrnému hromadění tuku v těle. Obézní lidé ale mají tělo doslova zaplaveno leptinem, a přesto chuť k jídlu neztrácejí.

Jejich organismus k leptinovému „křiku“ zcela „ohluchl“. Ani u zdravých zvířat není zatím jasné, jak po obestatinu hubnou. Kromě žádoucího úbytku tuku může mít pokles tělesné hmotnosti na svědomí i ztráta vody nebo dokonce redukce svaloviny.

Povedení sourozenci: asketa a žrout

Hormony ghrelin a obestatin jsou sourozenci z různých konců světa. Obestatin pochází z latiny (od slov „obere“, tedy hltat, a „statin“ naznačující potlačení), ghrelin pochází z hindštiny (od slova pro růst).

Oba hormony mají společné rodiče, čili vyrábí se v těle na stejné „výrobní lince“, ale z hlediska vědy jsou různě staré: obestatin je znám několik měsíců, ghrelin je už několik let terčem bojovníků proti obezitě.

Není sice jediný, kdo ovlivňuje naši chuť k jídlu, takových látek jsou téměř dva tucty, ale ghrelin je jednou z nejdůležitějších.

I přes intenzivní výzkum ale zůstává „nevypočitatelný“: po jídle se nám jeho hladina v krvi snižuje, jak by se u hormonu hladu dalo čekat, ale... Záleží na druhu jídla: cukry a bílkoviny jeho hladinu snižují více než tuky.

Záleží i na životním stylu: například nevyspání hladinu „hladových hormonů“ zvyšuje.
Především však záleží na nás: Tlustí mají vysoké koncentrace ghrelinu, anorektici velmi vysoké.

Jedněm tělo stále říká, aby nejedli, druhým, aby už konečně začali jíst. A ani jedni své tělo neposlouchají.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!