Beal se narodil v roce 1833. Jeho hlavním polem zájmu byl zemědělský výzkum. Zabýval se křížením různých odrůd kukuřice. Kromě toho se snažil vymyslet, jak by se farmáři mohli nejlépe zbavit plevele. Zajímalo ho, jak dlouho přežijí semena rostlinných škůdců v zemi.
Proto založil jednoduchý pokus. Naplnil dvacet skleněných lahví směsí písku se semeny různých plevelných druhů. Lahve pak zakopal na univerzitním pozemku. Umístil je hrdlem dolů, aby do nich nezatékala voda. Každých pět let potom jednu lahev zase vykopal a otestoval klíčivost semen.
Čtyři stovky zapomenutých. Špiónské snímky z dob studené války odhalují, čemu sloužily římské pevnosti v Sýrii |
Klesala však jen pomalu. Část semen zůstávala životaschopných i po dlouhé době strávené pod zemí. V roce 1920 se proto Beal rozhodl prodloužit interval z pěti na deset let. Dalšího kola kontroly lahví už se sám nedočkal. Zemřel v roce 1924.
V testech ale pokračovaly následují generace vědců. V roce 1980 se botanikové rozhodli prodloužit interval kontroly semen na dvacet let. Lahev vykopaná v roce 2021 byla proto šestnáctá. Výsledky testů jejího obsahu zveřejnil minulý čtvrtek vědecký časopis American Journal of Botany.
Většina plevelů ztratila podle vědců životaschopnost po zhruba šedesáti letech. Výjimka je divizna švábovitá. Její semena pořád klíčí. Během poslední kontroly se jich povedlo oživit dvacet z padesáti.
Jak se tváří kočka? Dvěstěšestasedmdesátkrát a pokaždé jinak |
Biologové navíc vůbec poprvé prozkoumali dědičnou informaci semen. Zjistili, že jedno patřilo kříženci divizny švábovité a malokvěté. Beala by to určitě zaujalo. On sám o DNA v životě neslyšel.
V zemi zbývají ještě čtyři lahve. Pokus by proto měl skončit po 221 letech v roce 2100. Ledaže by se botanikové rozhodli interval kontrol znovu prodloužit.
