Čtyři nohy dobré, dvě lepší

Rozdíl mezi tím, jak se pohybují opice a lidé, se opakovaně stává předmětem zkoumání. Není divu, vzpřímená chůze po dvou se pokládá za jeden z hlavních znaků lidskosti.

Šimpanzi neznají pomstychtivost

Co se stane, když dítěti vezmete bez důvodu dort a dáte ho někomu jinému? Děcko se naštve nejen na vás, ale i na toho, kdo pochoutku nezaslouženě dostal. Šimpanzi však podobné emoce neprojevují, tvrdí Keith Jensen z lipského Planckova ústavu. Vědci nejprve nachystali šimpanzi v kleci pochoutku na stůl, který bylo s pomocí natažené šňůry snadné převrátit. Pokud primát na pamlsky dosáhl, neměl důvod za šňůrku tahat. Pokud ale bylo jídlo mimo dosah, převrátil stůl ve třech případech z deseti. V druhé fázi výzkumníci jídlo posunuli na dosah šimpanze v druhé kleci. Kdyby se první zvíře chtělo za odebrání pamlsku pomstít, stačilo zatáhnout. To se však dělo jen tak často jako v prvním případě.

K přechodu na dvounohou chůzi zřejmě došlo poté, co pralidé sestoupili ze stromů na pevnou zem savany, i když srovnání s orangutany vede některé experty k přesvědčení, že základy naši předkové zvládli už ve větvích. Názor, že hlavním motivem k tak zásadní změně pohybu byla potřeba šetřit vzácné kalorie, se objevil už před desítkami let. Dosud ale chyběl přesvědčivý důkaz. Měření ze sedmdesátých let jsou sporná, protože tehdy se pokusům podrobil pouze šimpanzí dorost.

Opičáci v posilovně
Vědci vedení Hermanem Pontzerem z Washington University v St. Louis proto začali zkoumat, kolik energie vlastně dospělí šimpanzi při pohybu vydají. Všichni lidoopi byli vycvičeni k chůzi po dvou. „Tato zvířata mohou bez problémů chodit po zadních končetinách, jen si prostě takový způsob sama nevyberou,“ vysvětluje Herman Pontzer.

Jak šimpanzi, tak lidé se během pokusu pohybovali po běžeckém pásu známém z posiloven. Zvířata i lidští dobrovolníci dýchali přes masku. Podle toho, kolik kyslíku daný jedinec spotřeboval, se následně vypočetl výdaj energie.

Spotřeba pokusné osoby vážící 50 kilogramů byla následkem kilometrové chůze o 55 kilojoulů vyšší, než by byla v klidu. Stejně těžký šimpanz musel za překonání kilometrového úseku po dvou nohách vydat 210 kJ. Chůze po čtyřech byla pro něj o něco úspornější, stála ho 190 kJ, uvádí se ve studii publikované včera ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. Člověk tedy při chůzi spotřebuje čtyřikrát méně energie, než jeho nejbližší příbuzný.

Herman Pontzer rozdíl vysvětluje odlišnou stavbou kostry. „Šimpanzi nejsou stavění na to, aby chodili úsporně, nýbrž bezpečně. Pád z koruny vysokého stromu pro ně znamená smrt.“

Existují samozřejmě i jiná vysvětlení lidské „dvounohosti“. Pro naše předky znamenal pohyb ve vzpřímené podobě uvolnění předních končetin. Ruce se pak mohly specializovat na sběr potravy. Užitečný byl i lepší výhled a fakt, že matky mohly děti současně krmit i nést. Energetický zisk byl ale v savaně, prostředí chudém na vydatnou stravu, zřejmě tím nejdůležitějším důvodem.