| Zaplať, někdo nás vidí |
|
Všichni tu cedulku známe a téměř všichni přecházíme: Vstupné dobrovolné či příspěvek dobrovolný. Ve většině případů si náš mozek automaticky podobný nápis přeloží jako „zdarma“. Bývá tomu tak i u podnikových bufetů, které jsou obvyklé v některých zemích. V těch jsou zaměstnanci vyzvání, aby částku za nápoje vhodili do připravené kasičky. Asi je jasné, že plná cena nápojů se tu nevybere. Ale možná by pomohl malý „zlepšovák“. Skupina vědců z univerzity v Newcastlu vyzkoušela, jak platební morálku zvedne nepřetržitý „dozor“ u schránky. Vedle výzvy k zaplacení pověsili fotografii lidských očí. Jak uvádí časopis New Scientist, dohled udělal svoje: výnos ze schránky se zvětšil téměř třikrát (2,75krát). Nutno dodat, že nejde o původní nápad britských vědců. Ale výsledky jsou velmi dramatické. Autoři proto chtějí ověřit, zda „strach z dozoru“ nevysvětluje altruistické chování lidí v některých experimentech, kde jim z dobroty nekynul zjevný prospěch. ml |
Lidé nejsou od přírody individualističtí sobci. Společnost je protkána sítí vztahů založených na vzájemné nezištné pomoci. Vznik této „pavučiny nezištné spolupráce“ je pro vědce záhadou. Jak se vůbec mohla vytvořit?
Nezištně nabízenou pomoc lze snadno zneužít. Proč v lidské společnosti nepřevládli lidé, kteří si nechávali pomáhat od druhých a sami pomocnou ruku nikomu nepodali? Teoreticky by na tom měli být takoví vypočítavci nejlépe. Od všech by jenom dostávali a nikomu nic nedávali. Jejich „čistý zisk“ by měl být nejvyšší.
Vědci se při pokusech s dobrovolníky přesvědčili, že se záplavě sobeckých vypočítavců staví do cesty odvážlivci, kteří neváhají sobce trestat, i když na to sami doplatí. Většina studií probíhala na univerzitách a vědci k nim verbovali vysokoškoláky. Americký antropolog Joseph Henrich z atlantské Emory University chtěl vědět, zda mají tyto výsledky univerzální platnost.
Objel proto svět a navštívil celkem 15 různých etnik na všech pěti kontinentech. Zavítal mezi indiány v Amazonii i rolníky v Missouri. Zajel ke kočovným tanzanijským Hadzům i k příslušníkům kmene Au z novoguinejské vysočiny. Pobýval mezi dolganskými lovci na Sibiři i Jasavy z pacifického souostroví Fidži. Všude podrobil místní dobrovolníky stejným testům. Měřil jejich ochotu ke spolupráci i sílu nevole, jakou u nich vzbuzují vypočítaví sobci.
Testy tak trochu připomínaly organizovaný hazard. Při jednom například dostali dva hráči dohromady sumu odpovídající dennímu výdělku a jeden ji měl rozdělit. Druhý měl právo odmítnout podíl, který mu připadal nespravedlivý. V tom případě však celá částka propadla a nikdo nedostal nic. Byl to trest pro oba hráče. Trestající tak z vlastního popudu přišel i o to málo, co mu sobec nabízel. Výsledky několika testů ukázaly, že lidé jsou na celém světě ochotni trestat sobce i za cenu vlastní citelné újmy. Některé národy jsou na sobce „vysazenější“ než jiné.
Například amazonští Indiáni kmene Tsimane se většinou rozhodnou potrestat jen ty spoluhráče, kteří si nechají úplně všechno. Novoguinejští Sursurungové nebo obyvatelé ghanské metropole Accry ale trestají i spoluhráče, kteří se dobrovolně vzdali větší části z dělené sumy.
Čím silnější sklon k trestu ve společnosti vládne, tím velkorysejších nabídek jsou její členové schopni.
„Máte mnohem větší naději, že se z vás stane nezištný a spolupracující člověk, když vyrůstáte mezi lidmi, kteří vás za sobecké chování potrestají,“ shrnuje Joseph Henrich výsledky výzkumu zveřejněného v předním vědeckém časopise Science. „Spolupracující lidé bývali odnepaměti úspěšnější. Geny, které naše předky předurčovaly ke spolupráci, přinášely svým nositelům výhodu a šířily se. Díky tomu máme teď nezištnost a trestání sobců v krvi.“
