Ty se dělí na dvě různé populace. Jednu vědci ponechávají bez zvláštního výběru. Ve druhé už 40 generací vybírají testy prováděnými v různých stadiích života pro chov jen nejkrotší zvířata.
Výsledky jejich snažení se nedají přehlédnout. Lišky chované po generace bez selekce zůstávají divoké. Zvířata šlechtěná na krotkost jsou ale poslušná a učenlivá. Vůči člověku se chovají přátelsky a přítulně jako domácí psi.
| Půl století v zajetí vychovalo liščí kočkopsy |
|
Lišky, které zkoumali švédští genetici, jsou potomci „mazlíčků“ ruského biologa Dmitrije K. Bělajeva (1917-1985). Ten roku 1959 začal experiment, kterým chtěl osvětlit průběh domestikace živočišných druhů. |
Všechny změny nápadně připomínají rysy, jimiž se odlišují domácí zvířata od svých divokých předků. Norské a švédské vědce zajímaly především změny, které se při domestikaci odehrávají ve zvířecím mozku. Co promění divoké zvíře v domácího mazlíčka?
Prověrka aktivity genů v nervových buňkách odhalila mnoho odlišností mezi mozkem lišky chované v zajetí a žijící divoce. Spektrum „zapnutých“ a „vypnutých“ genů se značně liší. „Zapnuté“ geny často pracují na jiný výkon.
Tyto změny v aktivitě genů vyvolalo vytržení lišek z jejich přirozeného prostředí. Ale pro vlastní zdomácnění a zkrotnutí už není tak drastických změn třeba. Lišky chované v zajetí a navíc i selektované na krotkost se liší od lišek chovaných na farmě bez zvláštní selekce aktivitou malého počtu genů.
Zkrotnutí už tedy nevyžadovalo v mozku zdomácnělých zvířat příliš velké změny. Naši předci jej dosáhli poměrně snadno a rychle. Stačilo jim k tomu chovat a vybírat vhodná zvířata po několik desítek generací.
I pro domestikaci ale platí, že si můžeme dělat, co chceme, když chceme to, co můžeme. Zdaleka ne všechna zvířata mají pro domestikaci předpoklady.
Vhodné jsou například druhy žijící ve skupinách s jasnou hierarchií. Vrozený respekt se u nich přenáší ze zvířecího vůdce na člověka a zvířata jej pak uznávají jako svého pána.
Samotářská zvířata nebo naopak zvířata žijící pospolitě ve víceméně anonymním společenství (například afričtí pakoně) snahám o ochočení vzdorují.
