Vedení softwarových projektů je hotová věda a má svá jasná pravidla. Až je vývoj doveden do okamžiku, kdy se programátoři domnívají, že produkt neobsahuje žádné chyby, označí jej jako beta verzi (na rozdíl od tzv. alfa verzí, které slouží jen pro jejich potřebu a u kterých není prakticky zaručena funkčnost) a dají k dispozici pro testování.
Dříve se o něj staral velice uzavřený okruh testerů. Mnohdy se jednalo o zaměstnance firmy, kteří měli navíc pod přísným zákazem a hrozbou tučných pokut zakázáno o testovaném softwaru mluvit nebo jej dokonce nějakým způsobem šířit dál.
A není divu: beta verze mívá co do funkčnosti a spolehlivosti k finálnímu programu mnohdy opravdu velice daleko. Pokud si nepoučený člověk začne dělat úsudek o jeho kvalitách pouze na základě tohoto setkání, mnohdy ho zcela zbytečně odsoudí nebo rovnou zavrhne, třeba jen z prozaického důvodu, že „to nějak často padá“.
Microsoft něco takového zcela zjevně netrápí. Buďto už má pocit, že na pověsti jeho produktů není co pokazit anebo chce jen ušetřit za interní beta testery, když své Windows 7 uvolnil veřejně a navíc ještě s notnou propagací.
Možná je to však dobře naplánovaný záměr. Takový krok na sebe strhl zcela zjevnou pozornost, a to při minimálních marketingových nákladech. Lidé zběsile stahují a zkoušejí, jako by se snad jednalo o nějakou počítačovou hru, a ne operační systém. A když tu a tam odešlou do Redmondu nějaké to chybové hlášení, pracují vlastně jako testeři, avšak bez nároku na odměnu.
Celé to vlastně jen podtrhuje jen obecný trend, kdy se stírá rozdíl mezi softwarem ve fázi vývoje a prodeje. Každotýdenní updaty a opravné balíčky už jsou samozřejmostí, a to nejen u počítačových programů, ale i mobilních telefonů a dalších druhů elektroniky.
Zákazníci jsou tak postupně vtaženi do role beta testerů, kteří nejen že dělají svou práci zadarmo a s nadšením, ale mnohdy si za ni ještě zaplatí. Není to úžasné?
