V roce 1541 prchli z Buenos Aires jeho poslední obyvatelé. Život ve městě založeném o pět let dříve španělským conquistadorem Pedrem de Mendozou byl peklo. Hradby zbudované z nepálených cihel se bortily s každým větším lijákem a nechránily osadníky před opakovanými útoky indiánů.
Ve městě řádil hladomor. Lidé jedli potkany, vařili kůži z bot a výjimkou nebyly ani případy kanibalismu. Z 1500 lidí nepřežila ani třetina. Ze stáda pětasedmdesáti koní zbylo posledních dvanáct. Ostatní Španělé snědli, i když jim za zabití koně hrozil trest smrti oběšením.
Pět klisen a sedm hřebců vypustili poslední obyvatelé Buenos Aires do přírody, protože pro ně neměli na lodích místo. Netušili, jakou revoluci tímhle zdánlivě bezvýznamným počinem vyvolají v tisíc kilometrů vzdálené Patagonii.
