Na vzpomínky není spolehnutí. Paměť nám nabízí i informace, které jsou výplodem naší fantazie. Potkáme na ulici člověka, o kterém jsme přesvědčeni, že jsme ho už někde viděli. Jen netušíme kdy a kde. Ve skutečnosti jsme se nikdy nestřetli. To jen mozek nás ošálil.
Podobné omyly mohou skončit mnohem hůře než jen obyčejným trapasem. Co když paměť nabídne svědkovi falešnou vzpomínku při identifikaci pachatele loupežného přepadení? Člověk může být přesvědčen o pravdivosti falešné vzpomínky tak dokonale, že se na jeho „lež“ nepřijde ani při zkoušce na detektoru lži.
Odlišení reálných a falešných vzpomínek představuje pro vědce i lékaře zapeklitý problém. Americký neurolog Roberto Cabeza z Duke University v Durhamu spolu s korejským kolegou Hongkeunem Kimem přišli na to, že při vybavení nejjednodušších falešných vzpomínek pracují jiná mozková centra, než když člověk vzpomíná na reálné události.
Celkem jedenácti dobrovolníkům rozdali Kim s Cabezou seznam slov s vazbou na jedno téma. Mohly to být například názvy domácích zvířat. S určitým časovým odstupem byli dobrovolníci podrobeni přezkoušení.
Vědci jim zadávali slova a ptali se, jestli se tyto výrazy vyskytovaly na seznamu. Dobrovolníci museli udávat, do jaké míry jsou si svou odpovědí jisti. Přitom jim vědci měřili pomocí magnetické rezonance průtok krve jednotlivými oblastmi mozku.
Zvýšený průtok krve znamená, že daná oblast mozku pracuje s větší intenzitou.
Když dobrovolník odpovídal správně a byl si odpovědí jist, aktivovala se mu část mozku zvaná hipokampus, která sehrává klíčovou roli při ukládání informací do paměti. Zhruba v pětině odpovědí se dobrovolníci mýlili, a přesto si byli správností své odpovědí jistí. Mozek jim nabídl falešnou vzpomínku.
V té chvíli nepracoval v jejich mozku zvýšenou měrou hipokampus, ale centrum v oblasti temene, jehož prostřednictvím vnímáme povědomé události, osoby a předměty. Toto centrum uvádíme do chodu ve chvíli, kdy máme pocit, že něco známe, ale nedokážeme si vybavit detaily. Při skutečné vzpomínce nám nedělá vybavení dalších detailů velké potíže.
Cabeza a Kim zdůrazňují, že je předčasné hovořit o vyřešení problémů při odlišování reálných a falešných vzpomínek. Někdy jsou falešné vzpomínky velmi komplexní a člověk si při nich vybavuje i fiktivní detaily. Nejen že máme intenzivní pocit, že tohohle člověka známe, ale dokonce si vybavujeme, že se jmenuje Karel a chodil s námi na základní školu. Ovšem nic z toho není pravda.
To, že si náš mozek vymýšlí, ale nepoznáme. Takovou „vylepšenou“ falešnou vzpomínku by neodhalilo ani vyšetření mozku magnetickou rezonancí. Pro fiktivní detaily k obohacení falešné vzpomínky sahá mozek do hipokampu a plně jej přitom aktivuje. Vypadá to, jako kdybychom si vybavovali skutečnou událost.
Podobné omyly mohou skončit mnohem hůře než jen obyčejným trapasem. Co když paměť nabídne svědkovi falešnou vzpomínku při identifikaci pachatele loupežného přepadení? Člověk může být přesvědčen o pravdivosti falešné vzpomínky tak dokonale, že se na jeho „lež“ nepřijde ani při zkoušce na detektoru lži.
Odlišení reálných a falešných vzpomínek představuje pro vědce i lékaře zapeklitý problém. Americký neurolog Roberto Cabeza z Duke University v Durhamu spolu s korejským kolegou Hongkeunem Kimem přišli na to, že při vybavení nejjednodušších falešných vzpomínek pracují jiná mozková centra, než když člověk vzpomíná na reálné události.
Celkem jedenácti dobrovolníkům rozdali Kim s Cabezou seznam slov s vazbou na jedno téma. Mohly to být například názvy domácích zvířat. S určitým časovým odstupem byli dobrovolníci podrobeni přezkoušení.
Vědci jim zadávali slova a ptali se, jestli se tyto výrazy vyskytovaly na seznamu. Dobrovolníci museli udávat, do jaké míry jsou si svou odpovědí jisti. Přitom jim vědci měřili pomocí magnetické rezonance průtok krve jednotlivými oblastmi mozku.
Zvýšený průtok krve znamená, že daná oblast mozku pracuje s větší intenzitou.
Když dobrovolník odpovídal správně a byl si odpovědí jist, aktivovala se mu část mozku zvaná hipokampus, která sehrává klíčovou roli při ukládání informací do paměti. Zhruba v pětině odpovědí se dobrovolníci mýlili, a přesto si byli správností své odpovědí jistí. Mozek jim nabídl falešnou vzpomínku.
V té chvíli nepracoval v jejich mozku zvýšenou měrou hipokampus, ale centrum v oblasti temene, jehož prostřednictvím vnímáme povědomé události, osoby a předměty. Toto centrum uvádíme do chodu ve chvíli, kdy máme pocit, že něco známe, ale nedokážeme si vybavit detaily. Při skutečné vzpomínce nám nedělá vybavení dalších detailů velké potíže.
Cabeza a Kim zdůrazňují, že je předčasné hovořit o vyřešení problémů při odlišování reálných a falešných vzpomínek. Někdy jsou falešné vzpomínky velmi komplexní a člověk si při nich vybavuje i fiktivní detaily. Nejen že máme intenzivní pocit, že tohohle člověka známe, ale dokonce si vybavujeme, že se jmenuje Karel a chodil s námi na základní školu. Ovšem nic z toho není pravda.
To, že si náš mozek vymýšlí, ale nepoznáme. Takovou „vylepšenou“ falešnou vzpomínku by neodhalilo ani vyšetření mozku magnetickou rezonancí. Pro fiktivní detaily k obohacení falešné vzpomínky sahá mozek do hipokampu a plně jej přitom aktivuje. Vypadá to, jako kdybychom si vybavovali skutečnou událost.
