Když se obyvatelé indonéského města Sidoarjo 28. května roku 2006 probudili do nového dne, většina z nich asi děkovala osudu, že je ušetřil zemětřesení, které den předtím v 300 kilometrů vzdálené Yogyakartě zabilo přes 6000 lidí. Jejich vlastní katastrofa ale právě začínala.
V průmyslovém areálu za městem probíhaly zkušební vrty společnosti PT Lapindo Brantas. 28. května se ukázalo, že jeden z nich je nečekaně bohatý. Jen místo zemního plynu se z něj řinulo bahno.
Neustále, celé dny, týdny a měsíce. A příliv stále sílí: z původních pěti tisíc kubických metrů za den se během července stalo 50 tisíc, během září 125 tisíc. Dnes je to, jako kdyby mezi továrny a domy Sidoarja každý den složilo svůj náklad asi 1700 velkých nákladních vozů vrchovatě naplněných břečkou obsahující sirovodík.
Pět milionů let staré mořské sedimenty, které tvoří základ bahna, přicházejí z hloubky asi 2700 metrů a pokrývají už plochu několika desítek čtverečních kilometrů. Zatím není jasné, kdy a zda se sirovodík rozptýlí a jestli bude poté vyvržený materiál nejedovatý.
Betonové injekce nepomohly Úřady a firma Lapindo se nejprve rozhodly díru „utěsnit“. Betonové injekce však nepomohly, bahno proudilo dál. Usazeniny si už patrně našly i jiné cesty na povrch, než byl původní vrt. Zodpovědní činitelé se proto rozhodli pro „karanténu“.
Za městem nechali vybudovat hráze, které udržují bahno na omezeném území. Několikrát došlo k jejich porušení, ale únik se vždy podařilo zastavit. Tato strategie však nemůže přinést vítězství. Bahna stále přibývá a jeho hmotnost zvyšuje tlak na úložiště v zemské kůře.
Lidé tak krok za krokem ustupují. Firma Lapindo po vlně protestních akcí slíbila hradit pokusy o zastavení bahna a přesídlení osob, které přišly o střechu nad hlavou. Těch je zatím asi 11 tisíc. Náklady na „karanténu“ bahna se odhadují na 160 milionů dolarů. Geologové varují, že ani přísun peněz možná nepomůže. Čekání může být nekonečné, bahno se nemusí zastavit.
O bahenních erupcích má věda poměrně málo informací, alespoň o katastrofách podobného rozsahu jako v Sidoarju. Ke „krknutím“ dochází i u podmořských ropných vrtů, ale ta se obvykle během několika dní zastaví. Existují záznamy i o větších podmořských výronech, ale pozorování jsou omezená na sledování jejich důsledků nad hladinou. Objem vyvrženého materiálu tak zůstává neznámý.
Indonéská exploze nazývaná Lusi (složenina slov Sidoarjo a lumpur, což je indonésky bahno) je navíc zvláštní hned v několika ohledech. Bahno je neobvykle teplé, asi 60 °C, a navíc spolu s ním se na povrch dostává i velké množství plynu. To nasvědčuje tomu, že událost může být částečně vulkanického původu.
Svou roli mohlo sehrát i zmíněné zemětřesení pod Yogyakartou. Místní obyvatele spíše než historie výbuchu nyní zajímá bezprostřední budoucnost. S koncem října se totiž blíží období dešťů, které podle odhadů expertů provizorní hráze přežijí jenom stěží.
Firma Lapindo spolu s úřady plánují odvádět bahno do blízké řeky a pak do moře. Odborníci upozorňují, že problém to vyřešit nemusí. Lepší by bylo uvažovat o využití bahna: například k založení lázní nebo jako stavebního materiálu.
