Odkud kráčíš, kle?

Stěží však mohou vypátrat, odkud pocházela zabitá zvířata.

To spolehlivě dokáže až metoda popsaná v časopise PNAS. Postup využívá nových technik získávání DNA z klů a genetické mapy africké sloní populace, kterou pomohly sestavit týmy biologů.

Autoři nové studie, vedení dlouhodobým zastáncem „genetického“ boje s pytláctvím Samuelem Wasserem z Washingtonské univerzity v Seattlu, se pustili do genetického rozboru největšího nákladu slonoviny ilegálně vyvezené z Afriky. Jde o více 6500 kilogramů klů a nařezané slonoviny zabavených v roce 2002 v Singapuru. Náklad se do jihovýchodní Asie dostal přes jižní Afriku.

Wasser s kolegy se už v roce 2004 pustil do náročného úkolu, jak z klů získat použitelnou DNA. Zatímco „mapa“ populace je založena na sběru DNA ze vzorků tkáně a z trusu, spolehlivé určení DNA z „mrtvé“ tkáně klů je podstatně obtížnější. Rozbor přinesl do jisté míry překvapení. Podle analýz pocházel zadržený náklad přibližně z 3000 až 6500 slonů.

Odborníky ale především zaskočil původ klů: sloni se zaživa toulali po jihoafrických savanách Zambie, Mosambiku a patrně také Angoly.

Přitom expertní zprávy (včetně reportu OSN) se většinou shodovaly, že nejohroženější sloní populace žijí v pralesích ve střední Africe, například v Kongu. V těchto místech je ochrana terénu a politická situace komplikovanější.

Wasser doufá, že kontrolami DNA začne nyní procházet všechna zabavená slonovina, což ochranářům umožní lépe soustředit prostředky na ohrožená místa.

Zvláště v posledních několika letech totiž výrazně stouply případy pytláctví v některých oblastech Afriky. Částečně k tomuto trendu přispívá také výrazné zvýšení cen slonoviny v posledním desetiletí. Na konci 90. let stál kilogram slonoviny asi 100 dolarů, na konci minulého roku už to bylo 750 dolarů za kilogram.

Vývoz slonoviny je tedy, zvláště na africké poměry, velmi výnosný obchod. Místní obyvatelé z něj ovšem nebohatnou. Studie Oxfordské univerzity z roku 1999 odhadovala, že do Afriky se dostane méně jak jedno procento z pěti set milionů dolarů, které se ročně točí v americkém obchodě s výrobky ze slonoviny. Ale v zemích s průměrným výdělkem několika dolarů měsíčně jsou i takové „drobky z bohatého stolu“ lákavou vidinou či dokonce otázkou života a smrti.

Wasser je zastánce úplného zákazu vývozu slonoviny, který byl zaveden roku 1989 a platí s několika výjimkami dodnes. Zákaz byl vynucen drastickým poklesem populace slonů v 70. a 80. letech. Od počátku 90. let ovšem došlo ke stabilizaci některých sloních populací, a to podle Wassera vedlo k zastavení přílivu západní pomoci a tím k poklesu úrovně ochrany. Nyní Wasser odhaduje množství pašované slonoviny na 240 tun ročně, což odpovídá asi 24 000 zabitých slonů.

Africké problémy jsou ovšem málokdy tak jednoduché. Zatímco na některých místech sloni téměř vymizeli, v oblastech s jejich intenzivní ochranou řeší problém zcela opačný. Třeba v ohraničeném a dobře střeženém Krugerově národním parku v Jižní Africe nyní hrozí kvůli přemnoženým slonům ekologická katastrofa.