Když usednou, sežerou během minut vše, na co přijdou. Co donutí saranče od základů změnit chování? Co promění tyto zapřísáhlé individualisty v ničivou záplavu?
Mezinárodní tým vědců vedených biologem Jeromem Buhlem z University of Sydney odhalil tajemství zrodu sarančího kolektivismu v laboratorních pokusech, při kterých spolu pobývaly na omezené ploše různé počty sarančat.
Pokud se na jednom metru čtverečním nacházelo méně než 25 sarančat, držel se hmyz svých samotářských zvyků. Ve vyšší koncentraci se začala pohybovat jako vycvičená vojenská jednotka. Všechna sarančata pochodovala jedním směrem, jen občas provedla disciplinovaný obrat. To odpovídá chování sarančích hejn, v nichž dosahuje „hustota“ 50 kusů na metr čtvereční.
Sarančata se v nich pohybují zcela koordinovaně. Stačí, aby jedno uhnulo k zahlédnutému jídlu, a za ním se vrhne celé hejno. Pokud stoupne počet sarančat na jednom metru čtverečním nad 75 jedinců, hejno upustí od obratů a pohybuje se jen vpřed. Za změnu chování může podráždění citlivých chloupků na zadních končetinách.
V davu se sarančata navzájem častěji dotýkají a šimrají se na těchto „lechtivých“ místech. Buhl se domnívá, že se sarančata snaží uspořádaným pohybem minimalizovat vzájemné tělesné kontakty. Zjednodušeně řečeno, nechtějí do sebe strkat.
Podobné změny chování lze pozorovat i v početných a hustě nahlučených skupinách jiných živočichů, například ryb nebo ptáků. Platí to i pro davy lidí. „Pokud je hustota chodců nízká, lidé se pohybují po ulicích zcela neuspořádaně. Jakmile ale dav zhoustne, vykazuje jisté známky upořádání. Začnou se například tvořit prázdné uličky,“ říká Buhl.
Sarančata mají dobrý důvod vyhnout se velkým strkanicím. Jsou to kanibalové. Při kolizích roste hrozba vzájemných střetů, které nemusí vždycky dobře dopadnout.
Buhlův tým nyní studuje sarančata ve volné přírodě a snaží se předvídat jejich chování. Pokud se jim to podaří, přinese to zefektivnění boje s obřími sarančími hejny.
Poslední „boom kobylek“ se odehrál v roce 2004, kdy se hejna sarančat přehnala Afrikou, Blízkým východem a zavítala dokonce i na Kypr a na Kanárské ostrovy. Jen v západní Africe napáchala na polích a sadech škody za 2,5 miliardy dolarů.
Na boj se sarančaty tehdy postižené země utratily 60 milionů dolarů. Stejná pohroma postihla na jaře 2004 i Austrálii. Hejna ze severu pronikla hluboko na jih. „Zastínila slunce. Na zemi po nich nezůstalo nic zeleného. Žrala dokonce i prádlo pověšené na šňůře,“ řekl jeden australský farmář.
Kupředu, prostřední levá!
Příliš mnoho kobylek, oslova smrt. Hejna tohoto hmyzu totiž dokáží spást ohromné plochy zeleně (v roce 2004 podle OSN napáchala v Africe škody asi za 2,5 miliardy dolarů). Navíc se pohybují na tisícikilometrové vzdálenosti.
Jak hejno drží pohromadě?
V přírodě se samozřejmě vyskytují i „samotářská“ sarančata. Ale proč riskují společenský styk zvířata, které se bez skrupulí vzájemně sežerou? Jen z potřeby „být v partě“ to není. Jde o „poslušnost“.
Podle vědců stačí, aby na jenom místě bylo sarančat víc a tento hmyz náhle začne pochodovat ve formacích. Nikdo je nevede, všichni jen sledují jedince před sebou. Co to jen připomíná?
