Rypošovo radikální odmítnutí

Jihoafrický hlodavec rypoš lysý se dožívá bezmála třiceti let, což je na hlodavce věk velmi úctyhodný. Obyčejná myš žije nejvýše tři roky. V čem spočívá tajemství rypoší dlouhověkosti?

Životodárná neznalost

Stárnutí je podle lidských znalostí řádění tzv. volných radikálů, které se vytvářejí v buňkách při výrobě energie. Dlouhověcí živočichové si proto musí vytvořit účinné obranné mechanismy, jinak dlouhověcí prostě nebudou. Tolik teorie. V tomto případě ji nevyvrací zelené stromy, ale růžovoučtí rypoši. Tito vytrvalci mezi hlodavci (dožívají se 30let) by měli být v odbourávání volných radikálů praví přeborníci. Jenže, skupina biologů přistihla rypoše při elementární neznalosti a radikálovém ignorantství nejhrubšího zrna. Jeho mechanismy pro opravy škod páchaných volnými radikály jsou podstatně méně výkonné než stejné mechanismy myší, které žijí desetkrát kratší dobu.

Vědci a lékaři připisují stárnutí účinku takzvaných volných radikálů, které se vytvářejí v buňkách při výrobě energie. Volné radikály ochotně reagují s řadou životně důležitých molekul. Poškozují membrány buněk, dědičnou informaci a páchají v těle i další škody. Čím více škod volné radikály napáchají, tím hůře je organismus poznamenán. Živočichové se mohou postavit hrozbě volných radikálů dvěma zcela odlišnými způsoby. Vytrvalecké pojetí spočívá v důkladném opravování škod, jež v těle volné radikály páchají. Živočicha ale takový přístup stojí hodně energie. Žije sice dlouho, ale nemůže se ze všech sil věnovat plození potomků. Za dlouhověkost platí dosti velkou daň.

Mezi „životní vytrvalce“ patří i lidé. Žijeme dlouho a volné radikály nám proto mohou uškodit. Měli bychom proto konzumovat v potravě látky s antioxidačními účinky, které nás před volnými radikály a jejich neblahým působením chrání.

Ve zvířecí říši najdeme i vyznavače sprinterské strategie, která radí žít tak rychle, jak jen to jde. Krátkověcí živočichové si s neblahým vlivem radikálů hlavu nelámou. Snaží se toho stihnout co nejvíc, dříve než se jim tělo promění v „hromadu šrotu“.

Ušetřenou energii věnují raději na plození potomků. Tým vědců vedených Rochelle Buffensteinovou ze The City College of New York studuje myši a rypoše jako typické reprezentanty obou strategií. Rypoš je vytrvalec, myš naopak sprinter. Myš by měla škody, které na jejím těle napáchají volné radikály ignorovat, rypoš by je měl svědomitě opravovat. Rochelle Buffensteinová však zjistila, že mechanismy pro opravy škod páchaných volnými radikály jsou u rypošů podstatně méně výkonné než stejné mechanismy myší.

Srovnání dvouletého rypoše a čtyřměsíční myši, kteří jsou s ohledem na délku života ve srovnatelné životní etapě, ukázalo, že rypoš má molekuly zoxidovány více než myš. Platí to jak o tucích a bílkovinách buněčných membrán, tak i o dědičné informaci. Oxidace postihuje molekuly rypošů ve všech orgánech a tkáních -v játrech, srdci nebo ledvinách.

Není divu. Rypoš má ve srovnání s myší mnohem nižší hladiny enzymů, které oxidaci důležitých molekul brání. Jeho život je během na dlouhé trati se sprinterskou molekulární výbavou. Znamená to, že se volné radikály na stárnutí nepodílejí? Rochelle Buffensteinová však radikálové teorii i přes neobvyklé výsledky rozborů rypoší tkáně stále věří.

Všechno však bude asi mnohem složitější, než jsme si doposud mysleli. Zatím není nic jistého, ale podle americké bioložky by mohla silná oxidace molekul v raném věku rypoše „otužit“ tak, že je ve stáří vůči oxidaci odolnější.