Lidé si nezištně pomáhají. Darujeme bezplatně krev, přispíváme na charitu, s nasazením života se pokoušíme zachránit obyvatele hořícího domu. Ve zvířecí říši je ale podobné chování vzácné.
Dlouho se zdálo, že altruismus neznají ani šimpanzi. Tento názor podpořila například dva roky stará práce antropoložky Joan Silková z University of California v Los Angeles. Její tým zkoušel nezištnost našich nejbližších příbuzných z živočišné říše v experimentu, při kterém dostali lidoopi na vybranou. Zatažením za jednu páku si šimpanz zajistil oblíbenou pochoutku.
Zatažením za druhou páku dopřáli požitek z pochoutky nejen sobě, ale i druhému šimpanzovi sedícímu za skleněnou přepážkou. Vědce zajímalo, zda šimpanz dopřeje pochoutku svému kolegovi, když to jeho samotného nic nestojí. Ukázalo se, že šimpanzovi je úplně jedno, za kterou páku zatáhne. Rozhodující je pro něj to, co se děje na jeho straně přepážky. Osud druhého šimpanze ho nezajímá. Nepřistrčí mu dobrotu ani v případě, že o ni druhý šimpanz prosí posunkem.
Mnozí vědci proto považovali nezištné čili altruistické jednání za lidskou výsadu. Jen člověk měl být schopen nezištné pomoci příslušníkům vlastního druhu bez ohledu na to, zda je zná, nebo zda jej s nimi váže pokrevní pouto. Člověk je ochoten pomáhat dokonce i v situacích, kdy na to sám doplácí. Zdálo se, že altruismus je zcela výjimečnou lidskou vlastností. Amerického genetika Francise Collinse to dovedlo k přesvědčení, že altruismus máme od Boha.
Nejnovější výzkum ale naznačuje, že tuto zvláštní schopnost se šimpanzi nejspíš sdílíme. Evoluční historie altruismu je tedy stará nejméně šest milionů let a její počátky sahají do dob, kdy na Zemi žil společný předek dnešních šimpanzů a lidí.
Mladí a naivní
První hmatatelný důkaz šimpanzího altruismus získali v loňském roce vědci z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, když přistihli šimpanze, jak podal ošetřovateli spadlou tužku. Byla to akce, při které šimpanz pomohl druhému a sám z ní žádný bezprostřední zisk neměl. Zpráva o tomto chování publikovaná v prestižním vědeckém týdeníku Science nastolila otázku, zda šimpanzi nejsou nezištnější, než si myslíme.
Tým Felixe Warnekena z lipského Planckova ústavu proto provedl zcela cílený experiment. Zavřeli šimpanze za dveře, které lidoop nemohl sám otevřít. Šimpanz ale věděl, že za dveřmi je banán, a tak se za ně dobýval. Jiný šimpanz neviděl banán, ale viděl „kolegu“ marně se potýkajícího s dveřmi. Tento šimpanz měl možnost dveře otevřít. Kdyby měla pravdu Joan Silková, tak by se s otvíráním dveří nepřetrhl. Pokusní šimpanzi však otevřeli dveře v osmdesáti procentech případů. Jsou tedy schopni nezištného jednání. V dalších pokusech prokázali šimpanzi schopnost nezištné pomoci i neznámým lidem.
Joan Silková není výsledky lipských vědců úplně přesvědčená. Zajímá ji, jak byli šimpanzi vychováni po odchytu v přírodě a zda nemohl svou roli sehrát i věk. Silková používala k pokusům starší šimpanze. Lipský tým má k dispozici velmi mladá zvířata. Silková se domnívá, že mladí šimpanzi mohou pomáhat nezištně druhým z „mladické naivity“ a s postupujícím věkem se mohou začít chovat vypočítavěji.
