Slavné říše srazilo sucho

Analýza sedimentů totiž ukázala, že během osmého a devátého století našeho letopočtu monzunové deště, na nichž tamní zemědělství závisí, výrazně oslabily. Pozoruhodné je, že podobný nález je znám na protilehlém pobřeží Tichého oceánu, z amerického kontinentu. Tam ve stejnou dobu náhle skončila éra Mayů.

Svědectví titanu
Sílu letních dešťů vědci vedení Geraldem Haugem z německého Národního výzkumného střediska pro výzkum Země v Postupimi odvozovali od koncentrace minerálů s podílem titanu. Tyto částečky přinášejí nad pevninu zimní monzunové větry. Výskyt silnějšího vzdušného proudění v zimě znamená v jihovýchodní Číně slabší dešťové srážky během léta.

Vyspělá civilizace obklopená barbary

Kdyby Marko Polo přijel do Číny o pět století dříve než ve skutečnosti, byl by jeho údiv nad vyspělostí Říše středu pravděpodobně ještě větší, než lze vyčíst z jeho slavné knihy Milion. Zatímco jižní a západní Evropa po pádu římského impéria procházela temnými staletími úpadku, na dalekém východě prosperovala obrovská říše pyšnící se jemným uměním, literaturou a propracovanou státní správou. Marku Polovi se současníci posmívali a vyčítali mu nehorázné přehánění při popisu neobvyklých zvyků, pro Evropana třináctého století neslýchaných vynálezů či nepředstavitelně velkých měst. A to přitom opěvované sídlo císaře Kublaje velikostí nejméně o třetinu zaostávalo za Čang-anem (dnešní Sian), jedním ze dvou hlavních měst dynastie Tang. Tato milionová metropole se rozkládala na zhruba ploše 8 krát 9,5 kilometru. Čang-an byl s převahou největším městem v tehdejším světě. V té době v Evropě ani jinde neexistovala metropole, která by se s ním mohla alespoň vzdáleně měřit. Dokonce i světovládný Řím byl v době svého největšího rozmachu několikrát menší.

Vzorky ukazují, že se během posledních patnácti tisíc let vyskytla tři období, kdy byly zimní monzuny silné a letní slabé, uvádí Haug ve studii otištěné ve včerejším vydání časopisu Nature. První dvě období ohraničují důležité epochy doby ledové, poslední spadá do doby mezi lety 700 až 900 našeho letopočtu. Spolu s nedostatkem vláhy jsou tyto epochy charakteristické i relativně nízkými teplotami.

Dynastie Tchang vládla Číně mezi lety 618 a 907 našeho letopočtu. Její říše nejdříve expandovala všemi směry, uchytila se dokonce až za Pamírem. K největšímu rozmachu došlo podle historiků v polovině osmého století. Následoval úpadek vrcholící dočasným rozdělením Číny na malé státečky.

Důvodů úpadku bylo jistě víc. Historici připomínají zdrcující porážku, kterou tchangská vojska utrpěla v roce 751 od Arabů či povstání rolníků, které následně pustošilo zemi po osm let. Poté už císaři dynastie Tchang nikdy neovládali celé území. Vpřípadě náhlého konce civilizace Mayů hrálo svou roli určitě i značné přelidnění. Populace v tomto regionu totiž rostla nepřetržitě po dvě tisíciletí exponenciálním tempem. Dlouhotrvající období neúrody však mohlo způsobit, že pád obou říší byl neodvratný.