Každý si dokáže v mysli vybavit obraz sopky - hory dštící mraky popela, síru a lávu. Není divu, sopky jsou majestátní a strašlivě uhrančivé.
A to jsme ještě nic pořádného neviděli. Vulkanické výbuchy moderních dějin málokdy dosáhly horních pater osmistupňové škály, kterou geologové podobné události měří. Největší z nich byla patrně exploze indonéské sopky Tambora v roce 1815, řazená mezi výbuchy sedmého stupně, protože bylo vyvrženo více než 100 krychlových kilometrů materiálu. Exploze způsobila pokles teplot na Zemi, a tím největší evropský hladomor 19. století.
Bývaly doby...
Ale to není nic proti výbuchu, který se ve stejné části světa odehrál o nějakých 75 tisíc let dříve. Tehdy se doslova rozlétla hora, na jejímž místě dnes leží jezero Toba. Objem vyvrženého materiálu byl 2800 km3. Stejně jako v případě Tambory se do tohoto množství počítají vzdušné vyvrženiny (800 km3) i láva (2000 km3).
Výbuch se musel projevit na celosvětovém klimatu ještě výrazněji než exploze Tambory. Podle „katastrofické“ teorie způsobil výbuch sopky Toba dokonce výrazný úbytek africké populace moderních lidí snad jen na pouhých tisíc jedinců. Pro tuto teorii existují jisté geologické i genetické důkazy.
Katastrofický dopad výbuchu i na vzdálené oblasti si lze snadno představit. Blízké oblasti okolo Tambory pokryly metry sopečného popela. Asi dvouapůlmetrovou vrstvu našli archeologové i v několik tisíc kilometrů vzdálené vesnici Jwalapuram, která leží v jihoindickém státě Ándhrapradéš.
Ale ani dva metry popela nestačí pohřbít člověka, domnívá se antropolog Michael Petraglia z univerzity v Cambridge, který s kolegy prováděl vykopávky v jižní Indii.
Jeho tým zveřejnil v posledním čísle časopisu Science zprávu o nálezech z Jwalapuramu, které zahrnují řadu jednoduchých kamenných nástrojů. Dohromady jich archeologové nalezli podle Petragliových slov v rozhovoru pro časopis Nature několik tisíc, byť studie jich představuje jen několik stovek, které jsou katalogizovány a prozkoumány. Důležitější je ovšem rozložení nástrojů ve vrstvách usazenin v okolí vrstvy popela z výbuchu Tambory. Nástroje se našly pod ní i nad ní. Exploze tedy nejspíše místní populaci hominidů vyrábějících nástroje nevymazala z povrchu Země. „Patrně se jednalo o kočovné skupiny lovců a sběračů,“ řekl Petraglia serveru Live Science. „Kdyby šlo o usedlé zemědělce, výbuch Toby by pro ně byl zkázou.“
Indie před Evropou
Studie ale budí zájem i proto, že v Jwalapuramu by se podobné nástroje vůbec nacházet neměly. Podle uznávaných odhadů se lidé na indický subkontinent dostali nejdříve před 60 tisíci roky.
Přitom jsou nálezy velmi podobné nástrojům africkým, říká Petraglia. Přiznává však, že jde o kontroverzní závěr. „V podstatě tvrdíme, že se moderní lidé z Afriky do Indie dostali mnohem dříve, než se odvážil navrhnout kdokoliv jiný,“ řekl indickým novinám The Hindu.
Učebnice se však měnit nebudou, dokud Petraglia nenajde prokazatelné pozůstatky moderních lidí, připomínají jeho odpůrci. A to uznává i on sám. Nástroje totiž mohl vyrobit například i člověk neandertálský, byť o něm také není známo, že by žil v Indii.
Ale tento názor je možná důsledkem jistého evropocentrismu archeologie. „Během posledních 150 let se archeologové soustředili na otázku, kdy se lidé dostali do Evropy. Ale v Indii možná byli o 30 tisíc let dřív.“ Takže zatímco evropská naleziště jsou dobře prozkoumána, v jiných částech světa zůstávají nepoznaná místa. To je i případ Indie: „V Indii je spousta skvělých archeologických příležitostí a já už se na ně těším,“ řekl Petraglia serveru LiveScience.
