Výchova neprůbojných a uzavřených dětí. Jak s nimi mluvit a jak je podpořit?

Jsou různé typy dětí. Některé jsou živé a od raného dětství si dokážou prosadit svou. Je jich všude plno a rodiče si stěžují, aby tak alespoň na chvíli poseděly nebo zmlkly. Jiné jsou naopak tiché, extrémně hodné, neprůbojné a neustále všem ustupují. Rodiče těchto dětí také nebývají vždy spokojení, i mezi nimi jsou tací, kteří by si přáli, aby se jejich dítě umělo v životě výrazněji prosadit.

Určitou roli hrají povahové rysy dítěte, které jsou předem dané, tyto rysy však nemusí být zásadním omezujícím limitem. Do určité míry je vhodnými výchovnými postupy můžeme ovlivňovat. V tomto směru je ale důležité, abychom se nesnažili dítě celé „předělat“. Zároveň je podstatným faktorem ochota rodičů investovat svůj čas a trpělivost do výchovných postupů a vytváření příležitostí k budování důležitých osobnostních vlastností dítěte a nezůstat jen u obvyklého klišé – že on je celý táta, babička, máma a prostě jiný nebude.

Často mezi neprůbojnými dětmi nacházíme introverty, kteří rádi žijí ve svém světě, stačí jim, že rozumí dění kolem sebe, ale nemají potřebu do něj zasahovat, a ve škole už vůbec ne, třídní skupina je pro ně příliš veliká. Také to bývají děti, jež mají různé typy drobných odchylek, dnes hodně hovoříme o dětech s poruchami učení a aktivity, tyto děti se častěji setkávají s neúspěchem a i přes vhodné výchovné přístupy mají vyšší potřebu chránit sebe sama před zřejmým selháním, neúspěchem, jsou tedy raději ve škole pasivnější.

Ve skupině, kde se cítí bezpečně a nemají obavu z posměchu, jsou přiměřeně průbojné – to je nakonec patrné u řady velmi úspěšných lidí, kteří v průběhu školní docházky nebyli téměř vidět, spolužáci si jen matně vybavují, jací vlastně byli, někdy byli i terčem šikanózního chování, ale v dospělém věku patří mezi velmi úspěšné jedince.

Další skupinou, a rozhodně se nedá říci, že zanedbatelnou, bývají děti nadané, ale bez dostatečné houževnatosti. Někdy hovoříme o tzv. dvojí výjimečnosti. To se týká jak například dětí s poruchami učení, jež mají dostatečné rozumové schopnosti, ale kvůli poruchám učení nebo poruchám aktivity neumějí podat přiměřený výkon ve škole, tak i právě dětí nadaných.

Ty mají vysoké, až mimořádné rozumové nadání, očekávali bychom, že veškeré školní požadavky v rámci vrstevnické skupiny zvládnou bez sebemenších obtíží, přesto tomu tak není a některé nadané děti i propadají (např. Švamberk Šauerová, 2017). Tyto děti se setkávají s nepochopením svého talentu, někdy i se šikanózním chováním vrstevníků/společnosti i zesměšňováním ze strany rodičů nebo učitelů, kteří nadání dítěte neporozuměli.

Kromě vrozených dispozic hraje významnou roli způsob výchovy – zprvu výchovy rodiny a nejbližšího okolí dítěte, posléze i způsob výchovného stylu učitele mateřské a základní školy. Tak jak zdůrazňujeme významnost souhlasné výchovy rodičů v rodině, stejně tak je i významný souhlasný způsob výchovy rodičů a učitele (viz další kapitoly).

Styly výchovy jsou podstatné, kromě nich ale můžeme do výchovy vřadit řadu her, technik, jimiž cíleně působíme na rozvoj těch osobnostních vlastností (kompetenci), které považujeme za společensky žádoucí – sem s ohledem na současnou společenskou situaci může patřit odolnost k náročným životním situacím, zdravá průbojnost, zdravé sebevědomí, zdravé vědomí, vlastní sebeúčinnost (tzv. self-efficacy), zdravá sebereflexe a reflexe, houževnatost, píle, trpělivost... a nesporně celá řada dalších.

Jednotlivým oblastem budeme v knížce postupně věnovat pozornost, tedy věřím, že každý rodič či učitel zde najde jednak charakteristiku toho konkrétního typu neprůbojného dítěte, se kterým se v praxi setkal, a jednak také rady, jak podpořit rozvoj osobnosti takového dítěte tím žádoucím směrem, i při respektování jeho vrozených dispozic.

Vstřícná, pozitivní a respektující komunikace

Snad nejvýznamnějším faktorem ve výchově nesmělého dítěte a v péči o něj jsou vhodně volené prostředky a strategie komunikace. Nejlepší variantou je intuitivní rodič, který přirozeně volí pozitivně laděné komunikační strategie. Svůj způsob komunikace ale může rodič (sám či s odbornou pomocí) zlepšovat, a to v rámci vlastního osobnostního rozvoje. Jednou z vhodných pomůcek pro rodiče může být moderní publikace Respektovat a být respektován (Kopřiva, Nováčková, Nevolová, Kopřivová, 2012).

Zdravá komunikace

Zdravá komunikace v rodině je základem pozitivní atmosféry v rodině a zdrojem bezpečí. Velmi důležité je, aby v jejím rámci existovala rovnováha mezi jednotlivými komunikujícími členy, což významně souvisí s preferováním určitého výchovného stylu a strategie.

Někdy je vhodné volit krátké formulace oproti dlouhým větám, jež v dětech mohou vyvolávat pocit mentorování a snižují jejich pozornost. Důležité je, jakou komunikační strategii volí rodiče při řešení obtíží svého dítěte. Inspirativním způsobem může být metoda přirozených následků, kterou zdůrazňoval již J. J. Rousseau.

Principem metody přirozených následků je, že dítě musí přirozeným způsobem „napravit“ to, co svým chováním způsobilo. V žádném případě nejde o trest, volba metody je postavena na poznatcích, že důsledek nějakého nevhodného chování nesmí dítě ponižovat (ani tělesně, ani psychicky), jde skutečně o dosažení nápravy.

Jako příklad lze uvést například rozlité pití, ztracený míč. Rozlité piti dítě v důsledku utře, ztracený míč má jít hledat, případně se podílet přiměřeným způsobem na jeho náhradě. Tak jak již bylo doporučeno, může rodič při hledání nápravného řešení používat komunikaci založenou na své participaci při řešení problému, přičemž ale hlavní těžiště „nápravy“ leží na dítěti. To vede nejen k budování důvěry mezi dítětem a rodiči, ale vede i k samostatnosti, důvěře ve vlastní sebeúčinnost a budování zodpovědnosti.

Redakčně kráceno a upraveno.