Já sama a generace narozená od konce sedmdesátých let při výchově dětí často tápeme. Dříve běžný autoritářský styl výchovy je už naštěstí minulostí. Ale jak poskytnout dítěti pocit jistoty a bezpečí, stanovit pravidla a nastavit hranice bez občasného „bububu“? Odpověď právě držíte v ruce. Autorka v knize poskytuje cenné tipy a rady v závislosti na vývoji dítěte v určitém věku. Popisuje všední problémy, které se točí kolem spaní, jídla či hraní a zažívají je všechny rodiny.
Praktické rady se dají použít v jakékoliv situaci a pomáhají vnést do výchovy přirozenost. Uvedu příklad. Jak čistit první zoubky? Začněte vždy vy a teprve po vyčištění nechte potomka, aby se také chvilku snažil. A za všech okolností toto pořadí dodržujte: nejprve čistíte vy, pak dítě. Vypadá to jako hloupost, ale každý rodič, který dvakrát denně zažívá kolem čištění zubů hotové drama, ví, že zdání klame.
Sourozenci bez rivality. Jak vychovat děti tak, aby na sebe nežárlily? |
Z každého řádku v knize slyším promlouvat Riu: k věci, laskavě a především srozumitelně. Způsob, jakým přibližuje vývoj dítěte v tom kterém období, je opravdu velmi názorný, takže se podle něj snadno můžeme řídit i v situacích, jež v knize nenajdeme. Ne nadarmo na sebe u nás doma občas mrkneme se slovy: „Co by tomu řekla Ria?“ A poté zcela přirozeně nalezneme řešení založené na jednoznačnosti, nastíněné v této knize. Jako zdravotní asistentka se zaměřením na péči o děti má Ria pětatřicetiletou zkušenost s malými dětmi (od narození do čtyř let).
Poznala jsem ji v rámci konzultačních návštěv se svými třemi dcerami. Vždy neomylně určila, v jaké vývojové fázi se právě nacházejí, a poradila, jak mám jako rodič s touto informací naložit. Ria jde při psaní až na dřeň a nevyhýbá se ani méně populárním radám.
Takto například popisuje situaci, kdy vás dítě neúnavně bombarduje otázkami. Zdaleka ne každá otázka vyžaduje odpověď nebo vysvětlení. Místo mluvení zabroukejte. To dělá divy. Pokud vás dítě nepřestává zasypávat otázkami, můžete několikrát zopakovat stejnou větu: „Maminka teď vaří.“ Následně vydržte chvíli mlčet. Zdržte se rovněž neverbálních projevů, například se po dítěti neohlížejte. Uvidíte, že se zase uklidní. Důležité je poskytnout mu k tomu prostor.
Úvod
Každý rodič by chtěl vychovávat své děti přirozeně, s jistotou a samozřejmostí. Nic na tom není. Stačí zavést každodenní rutinu, která dítě naučí rozpoznávat běžný průběh dne a zvyknout si na něj. Opakující se činnosti bude brát jako něco přirozeného. Do důvěrně známých situací děti vklouznou samy od sebe. „Takže to je snadná věc,“ prohlásí jedna maminka a později i jedna babička, když je seznámím s úmyslem napsat tuto knihu. Jenže k vlastním dětem se chováme úplně jinak než k těm, které jen hlídáme! Než se nadějete, už vás to semele a slyšíte svůj rozzlobený hlas: „Jestli hned nepřestaneš…!“ „A dost, ať už jsi na chodbě!“ „No dobře, tak ještě jednu sušenku, ale už opravdu poslední.“
Přesto však dělá přirozená výchova čest svému jménu a je snazší, než si mnohý rodič myslí. Rodiče si chtějí vést dobře, a jen „dobře“ jim často nestačí. Chtějí být perfektní. Tím si však nastavují laťku příliš vysoko a záhy se pěkně zapotí.
Tato kniha nabízí klíč k pochopení vývoje malých dětí a s ním souvisejících změn v chování. Nezaujatým pozorováním lze z jednání dítěte vyčíst, v jaké vývojové fázi se právě nachází. Dítě je jako otevřená kniha. A když víme, jakým vývojem právě prochází, můžeme lépe porozumět jeho chování. Samo nám ukáže cestu. Mít oči otevřené a pravidelně počítat do deseti je mnohem lepší než okamžitá, často přehnaná reakce. Nikdo nás nenaučí rodičovství lépe než děti.
Základem přirozené výchovy je pochopení vývoje a potřeb potomka. Stanovená pravidla si dítě lehce osvojí a bude je automaticky dodržovat. Popluje s vámi na stejné vlně. Zní to jednoduše, praxe však často vypadá jinak. Cesta za poznáním je plná vzdoru. Nenechte se odradit a nemějte pocit viny. Každý den nabízí nové příležitosti. Bude přibývat radosti, zábavy, humoru a důvěry, starosti ustoupí.
Svody a dilemata digitálního světa
Toto téma je důležité pro děti i rodiče. Chcete jít potomkovi příkladem, ale co dělat, když vám začne zvonit mobil na procházce, když vedete dítě za ruku? Samozřejmě hovor přijmete. Ani nezaregistrujete, že mluvíte už pět minut a vaše ratolest si připadá jako přívažek k vaší ruce. Vaše pozornost směřuje jinam. O čtvrthodinku později vezmete telefon znovu, téměř automaticky. Už neuvažujete nad tím, zda máte či ne. Pomyslíte si: „Teď to jde, protože sedím na lavičce na hřišti a dítě je na prolézačce. Rovnou zkontroluju přijaté zprávy, dokud si Anička hraje.“ Jsou to dva různé světy: digitální a ten váš s Aničkou na hřišti. Nemáte z toho radost a cítíte, že by to mělo být jinak, ale zároveň ty dva světy nedokážete oddělit. Kvůli práci vás mohou kdykoliv zastihnout, zvlášť pokud jste na volné noze, a přátelé očekávají, že se vám vždy dovolají (alespoň ti bezdětní).
Doma to není o nic lepší. Na stole v kuchyni trůní notebook a vedle něj leží tablet. V dosahu je rovněž ovladač televize, takže televizi někdo z vás mimoděk zapne a už nevypne. Dítě má pocit, že ho nikdo nevidí ani neslyší. Ani vy se plně nesoustředíte na své okolí. Vaše smysly vnímají dítě a zároveň mobil. Bezprostřední skutečnost versus realita existující pouze ve vašich představách. Plně se věnovat pouze jedné nebo druhé straně není možné. Nevědomky se tak dostáváte do kleští. Pohybujete se na šikmé ploše, aniž to vnímáte. A vaši přátelé jakbysmet.
A pak je tu digitální svět dětí. Uklidňující pohádka poslední půlhodinku před jídlem. Tento fenomén se stal v mnoha rodinách zaběhlým zvykem. Děti se (zdánlivě) zklidní, kolotoč všedního dne se zpomalí a může se podávat večeře. Mnoho novopečených rodičů se trápí otázkou, od jakého věku se může dítě dívat na televizi či displej tabletu nebo mobilu a jak dlouho. Pro řadu ani ne dvouletých dětí se už jedná o běžnou každodenní činnost. Jak jednou začnete (a je přitom úplně jedno, že dítěti povolíte jen nevinnou pohádku nebo poučnou počítačovou aktivitu), bude to vaše ratolest vyžadovat stále častěji. Jak jsme si už řekli, vyžadování je dítěti vlastní. Opravdový problém představuje absence nastavení jasných hranic, na nichž se shodnou oba rodiče. Bez nich se skutečně neobejdete. Rodiče často dítěti ustoupí, aby předešli konfliktu, obzvlášť ve chvílích, kdy je doma největší šrumec.
O následcích nadměrného používání digitálních médií dětmi se mluví už dlouho: křivá záda, nadváha, motorická nešikovnost a krátkozrakost, která může dokonce skončit slepotou. Problém se týká hlavně žáků základních škol, ale jeho kořeny sahají k věkové kategorii popisované v této knize.
Proto vám radím: Odkládejte seznámení dítěte s digitálním světem na co nejpozději. Co se děje u kamarádů, to ovlivnit nemůžete a do určité míry to není nutné. Doma ale určujete pravidla vy. Děti to vědí a budou to na vás zkoušet, ale zároveň znají hranice (pokud jste důslední). Nebojte se, že se u vás doma kvůli tomu zhorší nálada. To se stává, jen když jste příliš shovívaví a jasné hranice chybějí. Pak bude dítě čím dál protivnější.
Digitální svět je vymoženost, jíž vděčíme za mnohé a která má budoucnost, ale skrývá i stinné stránky. Jako rodiče, kteří s ním mají zkušenost, postupně učte své děti, jak se v tomto světě správně pohybovat.
Některá obecná témata, která se týkají tříletých dětí
Emancipace
V určitou chvíli zaznamenáte obrat: dítě už „nejde s proudem“, ale začíná dostávat vlastní nápady: „Mami, já si chci teď jít hrát k Lucince, já chci teď bonbon, já si chci teď kreslit.“ Dítě se začíná emancipovat a chce více poznávat svět. Předškolní léta se blíží. Vyspívá i po fyzické stránce. Nechte ho šplhat, jezdit na skluzavce, zašpinit se i strkat se se starším bráškou. Díky vaší důvěře roste jeho sebejistota. Děti většinou samy dobře vědí, nač si ještě mohou troufnout. Dítěti neprospívá strach ani přehnaná úzkostlivost, ale srozumitelnost. Najít zlatou střední cestu a neztratit kontrolu nad situací je hotové umění.
Dohody a pravidla
Kromě pravidelného denního režimu můžete nyní s dítětem uzavírat menší dohody, které vaše ratolest pochopí. Například: „Nejdříve se najíme a pak půjdeme na hřiště, můžeš si vzít kolo s kolečky.“ Nemusíte plnit přání dítěte hned před jídlem, i když vám potomek visí na rtech. V klidu mu vysvětlete, proč to právě teď není možné. Někdy není prostor něco vysvětlovat, zdůrazněte tedy, že teď ne, protože to říkáte. Máte právo, přesněji řečeno povinnost, ukázat v případě potřeby svou rodičovskou autoritu a dítěti nedlužíte žádné vysvětlení.
Rodiče si často vůbec nevšimnou, že přesně tohle dělají, ale já to jako svědek nekonečných diskusí dobře vidím. Není třeba dítěti ustupovat. Váš potomek nemusí mít vždy to, co chce, může se klidně chvíli nudit. Ignorovat jeho kňourání sice není snadné, ale když vydržíte, protivné chování zmizí. Pokud vás dítě nepřestává tahat a stále kňourá, zřejmě jste mu řečí těla vysílali povzbudivé signály.
Redakčně kráceno a upraveno.
JAK „ČÍST“ SVÉ DÍTĚ
Praktické rady pro výchovu předškolních dětí podložené zkušenostmi z autorčiny poradenské praxe. Kniha vyšla v nakladatelství Franesa.
