Lidovky.cz: Co vás tehdy tak zaujalo v Bournemouthu?
Byl konec školního roku, dělalo se hodnocení, žáci nosili úžasná portfolia. V rámci základní školy fungoval i předškolní ročník, kam chodily děti od pěti let a učily se tam základním školním návykům. I když už některé četly, nikdo je v tom nebrzdil, jak to někdy bývalo u nás, talenty se podporovaly.
Moc se mi líbila i školní budova: jednopodlažní, přízemí a první patro, ze třídy se dalo vyběhnout rovnou ven. Každá třída měla zastřešenou terásku, kde občas sedávala asistentka s dětmi a četly spolu. Mimochodem asistentka byla v každé třídě…
V Anglii jsme z naší školy byly dvě elementaristky, já a moje kolegyně. Obě jsme přijely domů nadšené a plné plánů. Těšily jsme se, co z toho, co jsme viděly, zkusíme zavést u nás.
Lidovky.cz: A podařilo se to?
Ano. Po vzoru té školy jsme například provozovali „assembly“, pravidelná setkání všech žáků prvního stupně. Mívali jsme v Jablunkově i čtyři třídy v ročníku, je to docela velká škola. Na těch setkáních se tedy sešlo i 230 dětí.
Nevím, jestli v tom pokračují, už tam šestým rokem nejsem. Ale v době, kdy jsem tam pracovala, škola zaváděla i další inovace, projektovou výuku, vtahovali jsme rodiče do školního dění…
Lidovky.cz: Na severní Moravě je velká koncentrace šikovných a činorodých učitelů i ředitelů. Napadá vás, čím to je?
