Moderní historie německého kancléřství – od císařství (1871–1918) přes výmarskou republiku (1918–1933) a období Třetí říše (1933–1945) až po západní (1949–1990) a posléze i znovusjednocené Německo – ukazuje několik podobných důvodů a způsobů, proč a jak kancléři svým kancelářím dávali vale.
Zatímco v demokratické éře rozhodovaly a rozhodují o odchodech kancléřů a kancléřek většinou prohrané volby nebo nemožnost zformovat většinu v parlamentu, případně osobní důvody, během monarchie to byl nezřídka samotný suverén a jeho zájmy či emoce, které rozhodovaly, zda kancléř ve funkci setrvá, nebo ne.
