Ženy v šatech kuželovitého tvaru se štíhlými pasy, bujným poprsím a bílými rukavicemi potaženými až po loket připomínaly Scarlett O’Harovou, slavnou postavu z populárního filmu Gone With The Wind. Tohle ale nebyla sešlost americké jižanské smetánky z 19. století, kdy si běloši užívali výsadního postavení a bohatství, jež jim plynulo mimo jiné z otroctví. Účastníci tohoto bálu v Charlestonu (Jižní Karolína) se tu koncem minulého roku sešli, aby na tyto časy zavzpomínali a oslavili tak 150. výročí založení Konfederace. Právě Jižní Karolína byla prvním z jedenácti separatistických států, jež se v období od prosince roku 1860 do května 1861 odtrhly od států Unie. Minulý týden si své výročí připomenul Texas, kde silné separatistické hnutí trvá dodnes. Odpor vůči vládě ale panuje i v dalších státech současné Ameriky, především potom na jihu.
Těžko si představit, že by dnešní Američanky toužily po časech, kdy si ženy nechávaly vyoperovat pár žeber, aby splnily tehdejší ideál krásy, tedy úzký pas. Bál v Charlestonu stejně jako oslavné průvody, večírky či soukromé barbecue party (v Alabamě se dokonce má odehrát vzpomínková inaugurace tehdejšího prezidenta Konfederace Jeffersona Davise) organizované po celém jihu Spojených států ale odrážejí silně zakořeněnou touhu některých Američanů po absolutní nezávislosti na Washingtonu, což je podle nich zárukou nedotknutelnosti soukromí. Část americké společnosti vášnivě prohlašuje, že oslavou Konfederace vzdává hold generaci Američanů z jižanských států, která hrdinně čelila „příliš mocné a vlivné“ centrální vládě.
Jak si zajistit otroky Jedním z motivů tohoto často zarputilého antivládního postoje je převládající pocit rasové nadřazenosti mezi částí bělošské populace. Těžko lze totiž otroctví z melancholických tužeb po „starých dobrých časech“ na jihu (či přímo po návratu bílé rasové dominance) vyloučit. Rebelské státy hned po odtržení vyhlásily, že vlastnictví otroků je legální a jakýkoliv pokus o zákaz otroctví či omezování tohoto práva je protiústavní. Otroctví jednoduše bylo základním kamenem tehdejší jižanské společnosti. Z tvrdé práce otroků plynulo bílým rodinám na jihu nejen pohádkové jmění, usadil se v nich také pocit rasové vyvolenosti, jenž vedl k elitářství. Nelze přitom zapomínat na fakt, že řada otrokářů sexuálně zneužívala černošské ženy. Otrokář nebažil jen po tělesné rozkoši, ale snažil se o to, aby tyto ženy otěhotněly a porodily „novou pracovní sílu“. O tento svět (bílý) jih nechtěl přijít.
„Když lidé na jihu odkazují na suverénní práva států, ve skutečnosti mají na mysli jen obchod s otroky,“ řekl pro list The New York Times Lonnie Randolf, který v Jižní Karolíně stojí v čele organizace s názvem N. A. A. C. P (Národní asociace na podporu černochů). Sociolog James W.
Loewen pro stejný list uvedl: „Sever nešel do války s tím, aby ukončil otroctví. Důvodem byla snaha udržet zemi jednotnou. Až postupem času Sever zahájil boj proti otroctví. Na druhé straně Jih se snažil odtrhnout, aby otroctví udržel.“
Většina příznivců Konfederace odmítá (alespoň na veřejnosti), že by je otroctví přitahovalo. Na bálu v Charlestonu bylo možné zaslechnout výroky především ohledně nezávislosti a práva na samovládu. Přesto v mnoha projevech zastánců Konfederace často chybí odsouzení otroctví, či dokonce zmínka o tom, že by tento společenský systém kdy existoval. Guvernér státu Virginie Bob McDonnell například nedávno vyhlásil duben (měsíc, kdy se Virginie přidala ke Konfederaci) za „historický měsíc Konfederace“. Ve svém projevu plném obhajoby suverenity jednotlivých států otroctví zcela opominul. Později se sice omluvil, přesto jeho ignorace systém zotročování černochů přinejmenším zlehčuje.
Za aktivní následovníky Konfederace je dnes možné označit členy Tea Party. Jedná se sice o hybridní uskupení mnoha hnutí, spolků a organizací, které lze dnes najít prakticky po celé zemi. Vedle odporu k osobnosti Baracka Obamy je ale pevně spojuje právě pocit, že jeho vláda zásadně ovlivňuje jejich životy, a to k horšímu. Že ničí jejich životní styl. Na jedné z demonstrací Tea Party, jež jsem se zúčastnil loni ve Virginii u břehu řeky Potomac, jsem citelně vnímal oba motivy tohoto odporu, jež před 150 lety vedly jižanské státy do občanské války. Rasové předsudky se tu mísily se strachem z příliš vlivné vlády, jež podle mnoha demonstrantů u Potomacu za Obamy dostala podobu „velkého bratra“.
Zásoby v bunkru Mnozí tu prohlašovali, že jsou připraveni na příchod Obamovy diktatury. Někteří si proto dokonce v tajných bunkrech a sklepeních udělali zásoby, ukryli tam nejcennější věci, pořídili si zbraně. Debata o právu vlastnit a nosit zbraň, jež je zakotvena ve druhém dodatku americké ústavy, se opět rozhořela po masakru v arizonském Tucsonu. Zastánci tvrdí, že zbraň je nezbytná nejen k vlastní obraně, ale je rovněž nutná k obraně proti tyranii vlády. „Pokud se nedej bože dočkáme dne, kdy nám bude vládnou diktátor, jsem připraven pozvednout zbraň,“ řekl mi jeden z demonstrantů. A není to jen ulice, která občas vře podobnými bojechtivými výzvami. Politička z Tea Party Sharron Angleová, která v listopadových volbách do Kongresu jen těsně prohrála s šéfem senátních demokratů Harrym Reidem, nedávno prohlásila: „Lidé si říkají, dobrý bože, co můžeme udělat, abychom zvrátili nynější politický vývoj? Obracejí se přitom k druhému dodatku jako léku. Druhý dodatek je tu proto, aby lidé měli možnost bránit se proti tyranii vlády.“ Angleová dodala, že Thomas Jefferson (jeden ze zakladatelů USA, který sám otroky vlastnil) považoval za užitečné mít revoluci každých dvacet let.
Amerika je daleko od dob, kdy se jedenáct států zmobilizovalo a vrhlo do víru občanské války. Historická spřízněnost je tu ale i po 150 letech zjevná a s nástupem Baracka Obamy do Bílého domu možná silnější než kdy jindy v moderní historii. Nezanedbatelný počet Američanů dnes věří v ozbrojené povstání. Průmyslový sever má dnes podle nich podobu prvního afroamerického prezidenta v dějinách země...
***
Jedním z motivů tohoto často zarputilého antivládního postoje je převládající pocit rasové nadřazenosti mezi částí bělošské populace
Těžko lze otroctví z melancholických tužeb po „starých dobrých časech“ na jihu (či přímo po návratu bílé rasové dominance) vyloučit
O autorovi| EDUARD FREISLER, dopisovatel LN v USA
