V bruselském Musées royaux des Bes-Arts je Bruegelovi staršímu věnován celý jeden sál, který najdete v prvním patře úplně vpravo. Je to skoro intimní místo, diváků sem chodí podstatně méně než do Louvru nebo do Prada, takže tady se můžete k Bruegelovým obrazům skoro naklonit a prohlížet si je opravdu centimetr po centimetru. Jako tento: nejpodivnější bytosti, které si dovedete představit: ryby s motýlími křídly, škeble, z nichž vylézá jakási mihule, otevřené břicho žáby plné jiker, kostra mořského koníka s mečem, chundelatí psi s ploutvemi, roje a eskadry blanokřídlého hmyzu s lidskými tvářemi. Skenujete povrch obrazu a na každém místě narážíte na novou bizarnost, novou kreaturu, nové fantasktní stvoření. Vypadá to, jako by se dílo zrodilo v protoplazmě snu a děsu, v nějaké divoké vizi umělce, který si špatně namíchal halucinogen a teď se mu mozek ponořil do akvária mezi slizkou havěť. Nad chaotickým hemžením spodních vrstev se však rozevírá modré nebe, na němž jako nějaké mušky oblečené do růžových rouch poletují triumfující andělé, kteří se právě vítězně utkali s tou sliznatou čeládkou. Vypadá to také jako vítězství moderní zdravovědy a hygieny nad bacily a mikroby.
Penicilin slavně zvítězil nad angínou! Když jsem stál před pár lety v Bruselu před tímto obrazem poprvé, byl venku ukrutný mráz a já cítil, že to nezůstane bez následků. Stál jsem tam, nos skoro přilepený k obrazu a tu jsem pocítil potřebu kýchnout. Tak tak, že jsem nezpůsobil škodu nevyčíslitelné sumy a nezařadil se mezi ony šílence leptající obrazy kyselinou. Na poslední chvíli jsem odskočil a můj prsk zachytil kapesník. Vedle visí Zimní krajina.
