V lednu roku 1506 okopával jakýsi Říman svou vinici na svahu jednoho z římských kopců, tam, kde stál kdysi Neronův palác, když tu jeho motyka narazila na cosi tvrdého.
Jakmile se to doneslo k papeži Juliu II., poslal na místo svého experta, architekta Giulliana da Sangala, který za chvíli zvolal: „To je Láokoón, o němž píše Plinius!“ Socha pak byla vyzdvižena, očištěna, ulomené hnáty přilepeny a s velkou slávou převezena do Vatikánského paláce, kde je dosud. Láokoón byl dlouhá století považován za nepřekonatelný vrchol umění, působil jako něco, co tady zbylo z dob, kdy umění tvořili giganti, ke kterým se už nelze přiblížit.
Přitom tady už nejde o řeckou kompozici, o klid, jas a důstojnost těch nejkrásnějších soch klasického Řecka. Toto už je kopie helénistického výtvoru ze 2. století př. Kr., kdy se umění stává víc virtuózním než hlubokým, víc výstředním než soustředěným, víc efektním než opravdu zasahujícím. Ta socha byl ideální „kus“ pro zbohatlíky, pro lidi, kteří obdivovali naturalismus, šoky a bombastičnost. Muselo se jim líbit, jak ten stařec úpí a že ti jeho kluci budou za chvíli mrtví. Bylo to šité na vkus znuděné a po stále nové senzaci lačnící smetánce. Určitě se musela líbit Neronovi a jiným psychopatům.
Otázka je, zda se jejich vkus za tu dobu spíš ještě nezhoršil. Vlastně to není žádná otázka.
