Francouzská historička Mona Ozoufová si na pomoc řešení otázky o kořenech a perspektivách „francouzskosti“ vzala své vzpomínky z dětství v Bretani. Na nich ilustruje napětí mezi národním vědomím a duchem krajů, z nichž se Francie skládá. Francouzská skladba, jak by se dal přeložit titul knihy, obsahuje právě střet mezi obecným a zvláštním, mezi univerzalitou a partikularitou. Na nevelkém prostoru autorčina bretaňského dětství, mezi školou, kostelem a domovem, se střídají tři rozdílné množiny prožitků, které si často protiřečí. Doma ji rodiče učili příslušnosti k bretonskému kraji, místní kultuře a jazyku. Ve škole jí vykládali o vlasti univerzálních lidských práv, která je lhostejná k místním a krajovým zvláštnostem. V kostele slyšela názory odporující jak tomu, co znala z domova, tak tomu, co jí vštěpovala škola.
Snad ženský instinkt, v němž sklon k praktickému pohledu na svět zpravidla poráží abstraktní konstrukce, brání vzdělané historičce podlehnout ideologickému dogmatismu i přehnaným generalizacím. „Jejich argumenty mne nepřesvědčují“, říká na adresu historiků Eugena Webera a Theodora Zerlina. První tvrdí, že francouzskou identitu vytvořily pedagogické kampaně veřejné školy, vojenská povinnost a všeobecné hlasovací právo. Druhý klade zrod moderní „francouzskosti“ do roku 1914, kdy vypukla světová válka. „Co věděla moje babička o Francii, když nechodila do školy, nebyla na vojně a všeobecné volební právo se jejího života téměř nedotklo?“
Může vůbec existovat východisko ze sváru univerzalistů, kteří jako Julien Benda soudí, že „Francie je pomstou abstraktního na konkrétním“, a obhájců zvláštností čili komunitaristů, jimž je bližší teze Alberta Thibaudeta o Francii jako „staré zemi rozmanitostí“?
Ozoufová nabízí toto řešení: „Ani universalizmus, protože život každého z nás je spleten z řady příslušností. Ani komunitarismus, protože nedokáže rozlišovat podstatné od méně podstatného. Osvobozující je vyprávění, životní příběh. Biografický výklad nuancuje, upřesňuje a komplikuje absolutistickou představu o příslušnosti tam či onam.“ Díky této výzvě přesahuje kniha hranice jedné země. Je-li vydělování se z celku na základě rozdílných příslušností hrozbou pro francouzskou současnost, pak ztráta schopnosti rozlišovat podstatné od nepodstatného je obecným neduhem naší doby.
***
LITERATURA FAKTU ČESKY NEVYŠLO Composition francaise. Retour sur une enfance bretonne Mona Ozouf Vydalo nakladatelství Gallimard, Paris 2009. 262 strany.
