Dnes o lajdáckých spisovatelích a opravách jejich textů Jedna z prvních zásad, s níž se adept překladatelského umění při studiích seznamoval (možná tomu tak je dodnes), zněla, že Pan Spisovatel je Nedotknutelný a Jeho Text je Svatý, a tudíž naprosto nepřichází v úvahu, aby si člověk při překladu dovolil text opravovat a vylepšovat.
Tato jistě legitimní myšlenka by však mohla v praxi fungovat jen za předpokladu, že by spisovatelé vskutku byli vždy neomylní, pečlivě si ověřovali všechny údaje, jež ve svých knihách uvádějí, a rozuměli tomu, o čem píší.
Překladatel nese za výslednou podobu své práce zodpovědnost a přiznává se k ní tím, že je jeho jméno uvedeno v tiráži. Proto má zájem na tom, aby byl text co nejkvalitnější. Co kdyby si čtenář v jeho překladu přečetl, že k bitvě na Bílé hoře došlo roku 1914 nebo že v Hamburku se vlévá do moře řeka Dunaj? V ideálním případě by nelenil, opatřil si originál a zjistil si, kdo tu chybu spáchal. Ale on si jej nejspíš neopatří (a proč by to taky dělal). A jednoduše si řekne, že to asi překládal nějaký mdlý duch. Překladatel ale nemá zapotřebí, aby si nechal kydat na hlavu máslo, které patří na hlavu lajdáka spisovatele.
Myslím si, že překladatel má nejen právo, nýbrž přímo povinnost opravovat zřejmé omyly a nepřesnosti, které v překládaném textu najde. Pokud ovšem nejde o autorův záměr, což překladatel musí umět rozpoznat. Vždyť co se spisovatelem, který špatně píše jména skutečných osob a existující zeměpisné názvy a jméno jedné a téže historické postavy klidně uvádí v různých variantách (jednou Jacobsen, podruhé Jakobsen). A napíše o někom, že ho v Anglii otrávila metresa při snídani, ačkoliv ve skutečnosti ho v Irsku prokláli kopím při obléhání hradu. Nebo cituje názvy anglických publikací a neví, že angličtina v takových případech píše všechna slova - s výjimkou členů a předložek - s velkými písmeny. To přece překladatel musí opravit!
Někteří autoři nevědí, že se v předrevolučním Rusku používal jiný kalendář, a proto u událostí uvádějí chybná data. Pletou si severské ságy s eddickými básněmi (za to se na nordistice vyhazuje už od přijímacích zkoušek). Zasazují státní útvary do období, kdy neexistovaly, a u starověkých událostí je jim jedno, jestli se odehrály před narozením Krista, nebo po něm, rok 250 jako rok 250. Jednou jsem při překladu (šlo o literaturu faktu) narazil na odstavec o husitství tak překroucený, že jej bylo třeba zcela přepsat. Moje zkušenost je bohužel taková, že zahraniční nakladatelství (i ta velká, renomovaná a bohatá) mnohdy odvádějí hanebnou práci a jazyková a odborná redakce i korektura jsou pro ně veličiny víceméně neznámé.
Co si potom má nebohý překladatel počít, když překládá knihu o režisérovi, v níž autor při svých interpretacích vychází z určitých pasáží v jeho filmech? Člověk si je pro jistotu přehraje na videu - a kouká, že se ve zmíněných úsecích odehrává něco úplně jiného. Jediným řešením je poradit se s odborníkem a příslušné odstavce citlivě přepracovat - vždyť čtenář je zvídavý a určitě se podívá na to video taky.
Nebo když se v té samé knize píše, že jeden z Mistrových filmů se natáčel ve švédském městě Karlsbad. Překladatelnordista se nejdřív zastydí, že nevěděl, že i ve Švédsku mají své Karlovy Vary. Jde se podívat do atlasu a zjistí, že řeč je o městě Karlstad. Tak v nejlepší vůli autorovi napíše a něžně ho na chybu upozorní - a ten se urazí a už nikdy mu na žádný mail neodpoví.
Překladatel má nejen právo, nýbrž povinnost opravovat nepřesnosti a omyly, které v překládaném textu najde
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
