Vybavena průkazkou echtkomunistického rodinného časopisu Květy jsem přišla 15. ledna 1989 na Václavské náměstí, přiznám se bez mučení, bez kytice. Rozhánění disidentů obušky jsem pozorovala z bezpečné vzdálenosti, s fotoaparátem na krku. Nevyfotila jsem nic. Později jsem objektiv namířila často na scény mnohem drastičtější, ale tahle situace mi přišla jaksi nepatřičná.
Druhý den jsem se osmělila, a k davu, který jasně deklaroval, že protestuje, jsem se přidala slabým hláskem. „Hanba“ šeptala jsem, když se řady policistů s obuchy blížily. Ale ty Květy, časopis stmelující komunistickou rodinu, mne opět zachránily.
Petra Procházková, reportérka Lidových novin  |
Následoval den třetí. Lidé byli pohoršeni a mne se zdálo, že zprávy v televizi by mne měly urážet. Neboť tam o nás – poprvé jsem pocítila sounáležitost s těmi, co si nechali po zádech jezdit obušek – říkali ošklivé věci.
Den čtvrtý se mi podařilo přesvědčit několik osvícenějších kolegů z redakce, aby šli se mnou. Byla jsem tam tehdy nejmladší. Takže to pokládali za jakousi skoro rodičovskou povinnost, doprovodit mne... a chránit. Z ochrany nakonec nic nebylo. Jmenovat je nebudu. Donedávna byli v poměrně vysoké činné službě. Ne, že bych se jich bála, ale jak se u nás v Čechách teď říká, kopat do nebožtíků se nesluší.
Něco se tam děje
Byl čtvrtek a ze mne byl zkušený demonstrant. Věděla jsem zhruba, odkud přijdou obuchy, kam utíkat před vodními děly a že slzný plyn vypuštěný do podchodu metra je opravdu k pláči. Unikla jsem včas, směrem k Vinohradské, nahoru, podél muzea, tak jak jsem to měla předem promyšlené. Večer mi zavolala moje spolužačka z fakulty žurnalistiky Marika Táborská. Byla mimopražská jako já, a Palachův týden málem propásla. Kdyby ovšem ve čtvrtek večer nezavolala, že míří do Prahy, neboť i u nich na maloměstě se šušká, že se tam něco děje.
Konečně. Konečně se mohu s někým podělit o ten zážitek, a hlavně o tu získanou zkušenost. Mohu někomu ukázat, jak jsem se naučila demonstrovat a unikat policistům. Mám obecenstvo, mám diváka. V pátek jsme vyrazily společně, já v nové roli průvodce po památných místech občanského odporu, Marika s očima dokořán a snad si to nenamlouván, s náznakem obdivu ke mně, která tady na tom nebezpečném místě prožila celý týden.
"Byla jsem jí dobrým učitelem."
Lidé už spíš postávali na chodnících a zkoušeli, co VB vydrží. Sebrali mne nedaleko Domu potravin. Přistoupil ke mně zezadu muž v civilu a požádal přísným hlasem o doklady. Myslím, že kdybych tehdy neměla diváka v postavě Mariky Táborské, asi bych schlíple občanku vytáhla. Ale jako zkušený demonstrant jsem se musela vzepřít. Pak mi další muži, ti už měli uniformu, nasadili pouta, táhli mne směrem k vestibulu stanice Muzeum a já slyšela, jak lidé na chodníku křičí: „Hanba“. A mezi nimi jsem rozeznala i hlas drobné Mariky Táborské. Potěšilo mne to. Byla jsem jí dobrým učitelem.
Ve Školské ulici na VB mne nechali stát pár hodin u zdi spolu s řadou ostatních, z nichž bych ráda ještě někoho někdy viděla. Pustili mne k ránu. Hrdou, že jsem na poslední chvíli stihla být perzekvovaná.
Následující den jsem složila doktorát na téma kreslené seriály s důrazem na vývoj časopisu Čtyřlístek, a hned poté mne šéfredaktor Milan Codr, ač chovající ke mně stařecky chlípnou náklonnost, vyrazil na hodinu z Květů, čímž začala nová etapa mého života. Našly jsme se s Lidovými novinami.
