Jeskyně, tradiční útočiště lidí i zvířat, mnohdy snad dosud skrývající poklady, ať už to jsou třeba kostry mastodontů, našich předků, nějaké ty penězokazecké dílny, jeskynní malby či třeba nacistické archiválie.
Do podzemí mnohdy vstupujeme s tlukoucím srdcem, děsíme se závalu, netopýrů, stínů i tajemné nezměrné hlubiny pod sebou.
Kniha speleologa čili jeskyňáře Jaroslava Hromase je dobrodružným vyprávěním o životě stráveným ponejvíce v takovýchto hlubinách. Romantiky tu ovšem mnoho není. Chlapík, který se do štol a jeskyní poprvé spouštěl v časech poválečných, vypráví klidně, věcně a střízlivě. „Tehdy byl nedostatek všeho: jídla, peněz, byly problémy s dopravou.“ Leccos – i výbušniny – si tehdy nadšenci opatřovali i počínáním nezákonným, grunderské doby české speleologie ale Jaroslav Hromas nelituje: „Nutilo nás to k samostatnosti, skromnosti, svépomoci.“ K létům učednickým patřilo i setkávání a spolupráce s význačnými vědeckými osobnostmi. Dozvíme se, jak došlo k nálezům, které dnes patří ke klenotům Národního muzea, jako je třeba neandertálský „gánovecký mozek“, který objevil badatel Jaroslav Petrbok. „Mozek mu dal cikán v lomu za paklík tabáku,“ vzpomíná Hromas.
V České republice je zmapováno asi čtyři tisíce jeskyní, mezi nimi Amatérská jeskyně, největší domácí systém s proslavenou Punkvou v Moravském krasu, známé Koněpruské či Bozkovské jeskyně, na jejichž objevování a zpřístupňování má právě Hromas velký podíl, a další podzemní prostory, propasti i množství slojí. A také pískovcová skalní města, důlní díla, podzemní chodby. Při četbě jedinečných pamětí si možná s údivem uvědomíte, že tahle země je prošpikovaná jako ementál. Výpravy do nitra země ale nekončily jen šťastně, Hromas upozorňuje, že chce vzpomínat spíše na to dobré, ale zmínce o úmrtí kolegů právě v Amatérské jeskyni se nevyhýbá. Některé jím popisované jeskyňářské kratochvíle, odehrávající se v chladu, blátě a tmě, mnohadenní táboření v podzemí, otravy plyny, náhlé záplavy, vše to působí hodně divoce. Jinak ale asi nelze. Podzemí vnímá speleolog jako svět sám pro sebe, svět, kde jde o „pobyt mimo čas“ nebo spíše kde se tok času řídí jinými pravidly než na povrchu.
Z nadšence se Jaroslav Hromas stal prvním ředitelem Českého ústavu ochrany přírody, později Správy jeskyní ČR. „Ne všechny jeskyně jsou vhodné k zpřístupnění, které může být i zničujícím zásahem,“ dodává dnes, kdy je většina jeskyní známá a popsaná a mnohé lákají průvody turistů. V podzemí prostě nelze vše poznat. „Vždy tam zůstane jakési tajemno, a snad proto se mnozí lidé obracejí do podzemí a nacházejí tam obohacení nejen svých prožitků, ale i mysli a duše.“
Jaroslav Hromas: Jeskyně – můj osud
Radioservis, 2010, 168 stran
