TROY, USA Když v roce 1936 zoolog James Gray spočítal, kolik síly musí vyvinout delfín, aby dosáhl rychlosti nad 30 km/h, dospěl k závěru, že malý kytovec tolik síly nemá. Tak vznikl „Grayův paradox“, podle kterého kytovci za svou rychlost vděčí především nějakým (nedoloženým) vlastnostem své kůže. Myšlenka se dočkala větší obliby v populární kultuře než v odborných kruzích, ale snad nikdo její nepravdivost nedoložil tak barvitým způsobem jako tým inženýra Tima Weie a biologa Franka Fishe. Ti zrekrutovali dva delfíní veterány amerického námořnictva na zkoušky v bazénu, kde sledovali proudění vody kolem jejich těl. Nafilmovali přesvědčivé důkazy, že delfíni mají sílu; „žraločí kůži“, která tak pomáhá lidským rekordním plavcům, ovšem ne.
Obrázek
Síla v bublinkách
Delfíni možná vypadají ve vodě ladně, ale za jejich nedbalou elegancí stojí pouze síla. Měření v bazénu nasyceném množstvím bublin, které umožňují sledovat rychlost a směr proudění, ukázala, že tito kytovci jsou schopni vyvinout sílu 180 kg.
Olympionici, pro něž byla tato metoda sledování původně určena, vyvinou při plavání sílu méně než 40 kg.
Největší rychlost proudění v daném místě, je vyznačena červeně a tmavě modře. Stejný údaj ukazuje velikost každé šipky, která také slouží k určení směru.
Speciální bazén, ve kterém snímkování probíhalo, byl tak malý, že delfíni nemohli dosáhnout plné rychlosti. Jejich špičkový výkon vědci měřili při plavání s horní části těla nad vodou. To je pro zvíře velmi náročné.
