Občanská revoluce je však stále nejistá.
Když se řekne thawra, revoluce, vidíme jásající egyptské davy oslavující sebevědomého Násira, který dal v roce 1952 Arabům národní hrdost a důvod věřit v budoucnost. Většina arabských zemí mimo Záliv měla svou revoluci – antiimperialistickou, nacionalistickou a socialistickou. Studená válka a nevyřešené koloniální dědictví však vedly k autoritářským režimům vedeným generály, s formálními volbami a nekonečným stanným právem. Násirův panarabismus se zhroutil, socialismus se otevřel Měnovému fondu a nacionalismus dožíval z arabského ponížení a nepřátelství vůči Izraeli. Dvacet let po revoluci hrozila thawra opačné ideologie. Arabské režimy potlačily veškerou opozici a z islamismu se nakonec stal jediný mocný ideologický proud, který byl schopen si zachovat protestní charakter a masovou podporu. Od íránské revoluce se arabské vlády obávají islamistického enqelábu (převratu). Potlačily islamisty i za cenu války státu proti vlastnímu lidu a všechno volání Západu po demokratizaci odmítají s tím, že by v nich zvítězila protistátní a protizápadní ideologie. Ospravedlňují svůj autoritářský charakter buďto válečným stavem nebo obranou sekularismu.
Armády dvou arabských států teď poprvé uznaly protivládní protesty jako legitimní. Výsledek tuniské revoluce byl rozhodnut 13. ledna, kdy armádní šéf Rašíd Amár odmítl střílet do lidí. Podobnou naději získala i egyptská revoluce, když 31. ledna armáda prohlásila, že nepoužije násilí proti poklidným demonstracím. Armády se rozhodly zachovat si neutralitu, chránit stát, a ne režim. Jejich neutralitu umožnila zásadní skutečnost, že protesty byly ideologicky neutrální a úplně bez spojení s islamisty. Tuniská Annahda se ze svého exilu skoro neozývala. Egyptští Muslimští bratři se k protestům přidali opožděně a zdrženlivě se rozhodli nezviditelňovat se písněmi a plakáty. Protesty neobsahovaly ani protiamerická či protiizraelská hesla. Armáda své rozhodnutí ospravedlnila „legitimními požadavky lidu“. Zřejmě jí také šlo o uchování vlastní jednoty tváří v tvář požadavkům, které mohly za legitimní považovat i její mladší složky. Motivem protestů byla všeobecná frustrace z rostoucích cen, nezaměstnanosti, korupce a politické manipulace, tedy z neschopnosti státu dostát svým základním funkcím výměnou za poslušnost.
Demonstrace měly charakter povstání za občanská práva a sociální zodpovědnost státu. List Šark al-ausat ocitoval jednoho protestujícího: „Víme, že se tu bojuje o moc a že tu jsou i oportunisté, my ale jen chceme, aby někdo naplnil naše potřeby.“ Skupina 6. dubna rozdávala letáky s ilustrovaným návodem, kde se scházet, jak se bránit slznému plynu a policistům a jak zapojit sousedy: používejte „pozitivní jazyk“ a „slogany ve jménu Egypta a svobody lidu“.
Jako v Tunisku, i v Egyptě lidé organizují obranné výbory a spolupracují s armádou. Neoficiální mluvčí revoluce Muhammad Baradej přicestoval až po začátku protestů a stal se mluvčím pro svou prestiž, „apolitičnost“ a styky se všemi skupinami.
Občanský charakter byl i znakem mobilizace a protestů posledních let. Na rozdíl od podobných sociálních bouří za otevření dolů v Gafse v roce 2008 se letos v Tunisku protesty pomocí internetu přelily i do hlavního města, kde se k nim přidala celá řada dosud apolitických uskupení. V Egyptě k první velké demonstraci po tuniském úspěchu 25. ledna vyzývaly mladé organizace jako Skupina 6. dubna, aktivní v sociálních protestech už několik let. Egypt zažil krátké období liberalizace v roce 2005, kdy Bushova vláda donutila režim k tomu, aby umožnil kandidovat i nezávislým. V té době vzniklo politické hnutí Kifája („dost“) a celá řada spolků „za změnu“. Jejich cílem byla změna příliš úzkých pravidel politické participace. Když ve volbách v roce 2005 Muslimští bratři, kandidující jako nezávislí, získali přes všechny překážky pětinu míst, Mubarak rozpoutal proti islamistům největší represi od 80. let, uzavřel televizní stanice, pozavíral část opozice včetně blogerů a hnutí se vyčerpalo. Protesty pokračovaly dělnickými akcemi, některé i po internetu. Minulý podzim měly být volby opět „pluralitní“. Muhammad Baradej se vrátil do Egypta a spojil opozici včetně Bratrstva do Národního sdružení pro změnu. Volby ale nakonec bojkotoval. Až tuniský úspěch pomohl zmobilizovat i nepolitické Egypťany.
Arabská obnova Občanská politika by se mohla stát základem arabské obnovy. Autoritářská ideologie, která dělí politiku na prostátní a protistátní, se ve dvou zemích hroutí. Ideologické protiklady, na kterých byla dosavadní politika postavena, izraelskoarabská válka, antiimperialismus a antisekularismus, by s ní mohly vzít za své. Marocký princ a politolog Mulaj Hišám hovoří o „generační změně, která vyvrací tezi o výjimečnosti arabské politiky“, a očekává její šíření. I v arabských zemích, padesát let po dekolonizaci, mohou otevřená politická soutěž a občanská práva, požadované demonstranty, vzít starým ideologiím půdu pod nohama a učinit stát odpovědným svým občanům.
Zatím občanský trend potvrzují i Muslimští bratři. Prohlašují se za „nepochopené“ demokraty. Egyptský stát je potíral jako opozici, ale toleroval jejich nepolitické aktivity a využíval je proti džihádistům. Na rozdíl od „hnutí za změnu“ se podzimních voleb zúčastnili, v druhém kole ale pro manipulaci odstoupili. Během protestů nechtěli dát moci záminku k násilí a ohrozit revoluci a zdůrazňovali svůj „občanský“ postoj. Bez legitimity protestního hnutí a s politickou zodpovědností velkého bloku v parlamentu je velká šance, že pragmatická politika promění i Bratry v obdobu umírněné turecké AKP.
Otázkou ovšem zůstává, zda bude revoluční hnutí, které je zatím bez vůdce, silných stran a promyšleného programu, schopné prosadit potřebné změny proti setrvačnosti státní moci a zda se z úspěšného povstání stane občanská revoluce.
***
Neutralitu armád umožnila zásadní skutečnost, že protesty byly ideologicky neutrální a úplně bez spojení s islamisty
I v arabských zemích, padesát let po dekolonizaci, mohou otevřená politická soutěž a občanská práva, požadované demonstranty, vzít starým ideologiím půdu pod nohama a učinit stát odpovědným svým občanům
O autorovi| ZORA HESOVÁ, arabistka
