Bajka o náboženství a lidských právech
Do banky nastoupí nová pacovnice a první den přijde do práce v šátku, který zakrývá všechny vlasy. Ředitel si ji zavolá a povídá: „Víte, my tady máme kodex oblékání a ten šátek nepovoluje“. Žena odpoví: „Já jsem ale muslimka a nosit šátek mi přikazuje moje náboženství a je to tedy moje lidské právo“. Ředitel odpoví: „Vaše náboženství je Vaše soukromá věc, buďto budete chodit bez šátku, nebo tady nemůžete pracovat“. Muslimka to ale dala k soudu, ten jí dal za pravdu a ředitel musel šátek se skřípějícími zuby tolerovat. Po čase byl konkurz na nové místo a přihlásila se jedna uchazečka, která přišla na pohovor v šátku. Byla velmi dobrá a tak si ředitel řekl: „No, už tady jednu muslimku máme, tahle je opravdu dobrá a tak ji vezmeme i když má ten šátek“. Nová pracovnice ale přišla první den do práce bez šátku. Ředitel si ji zavolal a ptal se: „ Jak to, že nemáte šátek, u pohovoru jste jej měla a já myslel, že jste muslimka“. Pracovnice odpověděla: „Já jsem si po pohovoru doma přečetla váš kodex oblékání, který jste mi dal, a tam jsem se dočetla, že se šátek nemá nosit. Já jsem sice opravdu muslimka, ale nejsem ortodoxní a militantní, a tak šátek budu nosit jen mimo pracovní dobu“. Ředitel řekl: „Tak to je skvělý“. Po určité době přišla jedna pracovnice v šátku; byla to pracovnice, která už v bance delší dobu pracovala. Ředitel si ji zavolal a ptal se jí: „Vy jste přestoupila na islám, že jste začala nosit šátek?“ Pracovnice odpověděla: „Ne, já jsem ateistka“. Ředitel se ptal: „Proč teda nosíte šátek?“. Pracovnice řekla: „Protože se mi to líbí“. Ředitel odpověděl: „Tak to tedy nepůjde, buďto budete chodit bez šátku, nebo tady nemůžete pracovat“. Pracovnice to dala k soudu a prohrála, musela dodržovat firemní kodex oblékání a šátek přestala nosit. Jednou se jednomu zaměstnaci narodilo dítě a jedna pracovnice vybírala mezi kolegy na dárek pro miminko. Jako pokladničku si vzala porcelánové prasátko, do kterého se otvorem házejí peníze. Muslimka, ta ortodoxní, si šla stěžovat k řediteli, že pro ní jako věřící muslimku je to prasátko urážející a že tedy kolegové na pracovišti porušují její lidská práva. Ředitel si zavolal tu pracovnici co vybírala a řekl jí, aby si laskavě jako pokladničku vzala něco jiného. Tak si vzala krabici od bot. Zase za nějakou dobu přišel jeden zaměstnanec do práce s cedníkem na hlavě. Ředitel si ho zavolal a ptal se: „Člověče, co blbnete s tím cedníkem, sundejte to“. Pracovník ale odpověděl:“Víte pane řediteli, já jsem přestoupil k pastafariánům, a ten cedník je náš náboženský zvyk“. Ředitel se ptal: „Co to je zase za výmysl, sundejte cedník a jděte pracovat nebo dostanete výpověď“. Pracovník to dal sice k soudu, ale prohrál. V soudním rozhodnutí stálo, že pastafariánství není legálně registrované náboženství a pracovník proto musí respektovat firemní kodex o oblékání a na nošení cedníku nemá lidské právo. Tak pracovník chodil do práce bez cedníku. Za nějakou dobu ale ten pracovník zase přišel s cedníkem a ředitel už zuřil. Zavolal si ho ptal se: „Co to má znamenat, vždyť jsme to už vyřešili, že budete chodit bez cedníku“. Pracovník odpověděl: „No pane řediteli, jsou tady nové okolnosti, pastafariánství bylo minulý týden zaregistrováno jako legální náboženství a já tedy mám na cedník na hlavě lidské právo“. Ředitel zvolal silným hlasem „ven“ a snažil se vyskočit z okna. To se mu ale nepodařilo, protože šlo o moderní budovu s klimatizací a okna otvírat nešla. Ředitel se silně rozklepal a začal zuřivě bušit nějaký text do počítače. Za chvíli se na něj přišla podívat sekretářka, zdál se jí divný, a tak se mu podívala přes rameno, co to píše. Dočetla se, že píše žalobu na zaměstnavatele, že je nucen pracovat v budově, která stavebně technickým uspořádáním neumožnuje spáchat sebevraždu skokem z okna, a tím že zaměstnavatel porušuje jeho lidské právo spáchat sebevraždu skokem z okna. Sekretářka zavolala záchranku, v nemocnici zjistili, že má vysokou horečku a žánět mozkových blan z rozrušení. Druhý den tiše skonal v kruhu své rodiny, která ho přišla do nemocnice navštívit. Nikdo se nemodlil, protože ředitel i jeho rodina byli ateisté. Ze stěny se na to smutně díval Kristus z krucifixu pověšeného na stěně, byla to nemocnice řízená křesťanskou církví. V pozadí stál ošetřující lékař, původem pakistánec. Byl sice muslim, ale byl ve víře jen vlažný. S krucifixem na stěně se smířil, protože byl rád, že má dobré místo a že může finančně podporovat svoji chudou rodinu v rodném Pakistánu.