Některé skupiny hledají příběh celé třídy, jiní se soustředí na jeden konkrétní osud. Ovšem dostat se k první stopě nebývá vždy jednoduché. Mnohdy chybí jakékoliv záznamy v archivech, a je třeba doslova detektivního pátrání. Právě takové dobrodružství je pro děti velkým lákadlem. Pro některé je to vůbec první setkání s židovstvím. Mnohdy i první zjištění, že jejich předci byli židovského původu.
Židovské muzeum v Praze v roce 1999 oslovilo české školy a nabídlo jim cestu, jak děti přitáhnout k tématu druhé světové války. Pro mnoho dětí je to pojem, pod kterým si nanejvýš představí statistiky mrtvých. Zdá se jim to jako nekonkrétní vzdálená minulost. V momentě, kdy začnou pátrat po jednotlivých osudech, se jim obraz války jako doby, kdy se životy mnohých měnily z minuty na minutu, skládá mnohem lépe.
Děti se většinou setkávají s podporou ze všech stran. Někdy se však stává, že pamětníci už nechtějí o zážitcích hovořit a odmítnou se na projektu podílet. Jiní zase považují pátrání po židovské historii za zbytečné. „Proč nepátráte po české historii, to by se nás aspoň týkalo,“ vzpomíná učitelka Hana Janáková ze základní školy v Krnově na dobu, kdy se studenty pátrala. Jinde jsou tématem už zcela unavení. Podle ředitele Jiřího Čuňáta z Gymnázia Varnsdorf si někteří lidé myslí, že informací k tématu holokaustu už je moc. Jeho studentům se, navzdory mnohým odmítnutím, podařilo vypátrat unikátní příběh talentovaného mladíka Petra Kiena, který se angažoval v kulturních aktivitách terezínského ghetta. Informace od varnsdorfských studentů citují i renomovaní badatelé.
Projekt Zmizelí sousedé bude pokračovat dalším tématem. „Chceme dětem přiblížit také padesátá léta,“ říká Miroslava Ludvíková ze Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea.
Pohled do této doby ale může děti bolet víc než období druhé světové války a perzekucí, které přišly ze zahraničí a měly kořeny ve válečném stavu. „V 50. letech už je možné, že by děti mohly narazit na něco z rodinné historie, co by je zarazilo, co by pro ně mohlo být nepříjemné. Ale to nemůže být důvod pro to, aby se takový projekt nerozběhl,“ říká učitelka základní školy z Ústí nad Labem Martina Svobodová.
Podobný názor má i Monika Stehlíková z plzeňského gymnázia na Mikulášském náměstí. „Už jsem si své vyslechla od rodičů i kvůli těm ,koncentrákům‘, třeba jestli bych děti neměla učit spíš měkké a tvrdé ,i‘ než je tahat do lágrů. A už mi jeden tatínek vzkazoval, abych nemluvila s dětmi o komunismu. Ale to nemůžu brát v úvahu,“ říká.
Stehlíková se chystá s dětmi probrat 50. léta, ale jejím snem je dětem představit hlavně normalizaci v celé její cyničnosti. „Ta doba byla odporná, i když už nebyly šibenice. Myslím, že se o tom málo mluví,“ dodává. S kolegy učiteli připravuje projekt U nás na Borech, který by byl věnovaný politickým vězňům.
***
Pro některé je to vůbec první setkání s židovstvím. Mnohdy i první zjištění, že jejich předci byli židovského původu.
ZMIZELÍ SOUSEDÉ Projekt, který běží již deset let, mapuje osudy Židů za války. Životní příběhy „zmizelých“ sousedů dokumentovalo 130 českých škol. Jednotlivé příběhy jsou zobrazeny na 100 výstavních panelech, prezentovaných na putovních výstavách. Čtyři školy zpracovaly příběhy knižní formou a pětadvacet škol vytvořilo o výsledku svého pátrání webové stránky. Několik školních skupin představilo své výsledky v Jad Vašem - mezinárodním památníku obětí a hrdinů holokaustu v Izraeli.
Podrobnosti a odkazy naleznete na www.zmizeli-sousede.cz
