* Plakáty s vaší tváří visí po celé Praze, předtím vámi byla „vytapetovaná“ v rámci propagace filmu 2Bobule. Jaké to je, vidět se na každém rohu?
- Nijak se v tom nevyžívám. Do očí mě praštil snad jen plakát na Andělu u hotelu Mövenpick: visí přes dva baráky, má na šířku asi padesát metrů. To už mě trochu zarazilo, říkal jsem si, že to je trošku jako Stalin na Rudém náměstí, ale beru to s rezervou. Navíc propagace je věc, která už jde mimo mě, tu neovlivním.
- Poznávají vás už lidé na ulici?
* To nevím, já se nekoukám. Občas asi ano, ale neoslovují mě.
- Ten film má reputaci jedné z největších filmových událostí roku. Už třeba jen to, že na pražskou premiéru hosté dorazili ve společenském. Vnímáte 3 sezóny jako tak významný počin?
- Můžu porovnávat své pocity ze scénáře, z natáčení a z výsledku, nějaké filmy už za sebou mám. A ve většině případů byly ty pocity dost nadstandardní. Třeba natáčení bylo podle mě na české poměry hodně dobře připravené a ve velkém stylu.
* Co to znamená?
- Myslím tím třeba to, že jsme natáčeli na velmi drahých lokacích. Produkce třeba uzavřela v Praze Jindřišskou ulici. Musela zaplatit ušlé zisky tamním podnikům, odklonit dopravu, zajistit staré tramvaje a dobová auta, adekvátně obléct spoustu komparzistů... Díky tomu, že tvůrci toho filmu působí už tolik let v reklamě, je zvyklá na určitý standard práce a pod jistou úroveň nejde. To je hrozně příjemné.
* Právě to, že filmem celovečerně debutoval režisér Tomáš Mašín, který pochází z reklamního prostředí, vzbuzovalo obavy, že forma převládne nad obsahem. Nebál jste se toho?
- Já tyhle věci nevnímám. Debut znamená, že jde o prvotinu, ne to, že člověk neovládá řemeslo. Hrál jsem ve vícero debutech lidí, kteří taky měli zkušenosti právě z reklamy. Myslím, že to je plus, protože takový člověk se umí vyjádřit filmovou zkratkou, ovládá řemeslo... I Tomáš díky svým zkušenostem umí komunikovat se štábem, ty provozní věci prostě ovládá. Je na každém člověku, co ze sebe vydá po umělecké stránce, ale technické věci, které se dají naučit, ty mají reklamní režiséři nadřené.
* Jak vás Mašín oslovil?
- Šel jsem na casting, kde mi byla nabídnuta jiná role. Podle původního scénáře jsem měl být ve scéně nějakého večírku a po něm na Staroměstské radnici vyřvávat na celou Prahu. Na to jsem se těšil, říkal jsem si, že si to užiju. Ale pak se z produkce ozvali, jestli bych nechtěl zkusit casting i na hlavní postavu Ivana Heinze. Při čtení scénáře jsem si na něj přitom vůbec nemyslel. Na casting přijela i představitelka Ivanovy lásky Jany Karolina Gruszka, která už tou dobou byla de facto vybraná. Tam jsem viděl Tomáše poprvé. Byl seriózní, připravený, citlivý. Dal nám čas na seznámení, celé to trvalo asi čtyři hodiny... Udělal na mě dojem.
* Jak jste si s Karolinou sedli?
- Výborně. Ona mi byla sympatická hned na castingu, hrálo se mi s ní příjemně. Mám rád, když jsou herci obsazení proti typu, a ona toho byla příkladem: je ve skutečnosti úplně jiná než Jana.
* Co jste věděl o Egonu Bondym, když jste se k tomuhle projektu dostal?
- Měl jsem o něm povědomí jako o literární osobnosti, ale detaily a jeho dílo jsem neznal. Samozřejmě jsem si to doplnil, přečetl jsem si jeho knížky a zajímal se i o jeho osudy.
* A jaký jste si udělal obrázek?
- Myslím si, že jsme měli minimálně beatníky na světové úrovni, když nic jiného. Další důvod, proč člověku musí být líto, že sem tehdy přišel komunismus.
* Jste ročník 1982, zažil jste jeho poslední roky. Pamatujete si z toho něco?
- Ne. Jen vím, že mi přišlo divné, když jsme první půlrok první třídy museli říkat soudružko učitelko a pak zas paní učitelko. Ale „číňanem“ jsme se učili psát stejně. A dodnes si pamatuju, jak jsme s rodiči koukali na televizi: starší brácha byl tam někde venku se studenty a já o něj měl strach. Nerozuměl jsem ale ničemu, pamatuju si jen pocity.
* Řekl byste, že se ze 3 sezón můžou o praktikách minulého režimu něco dozvědět i diváci, kteří ho už nezažili?
- Myslím si, že to byla hodně zajímavá doba, ale přitom se ve filmu zatím moc nezpracovala. Příběhy Milady Horákové, Záviše Kalandry a dalších jsou hrozně silné a přitom se na ně neupozorňuje tolik, jak by mělo. Nevím, jestli se ve školách v dějepise nekončí druhou světovou válkou a dál se to bere jen letem světem. 20. století bylo pro Československo, co se historie týče, docela „pestré“, dobře se tu žilo vlastně jen těch dvacet let za první republiky. A ne nadarmo se říká, že historie se opakuje, dnešní dvacetiletí by se z filmů o téhle době rozhodně poučit mohli.
* Jak jste se do té doby přenesl? Stylizoval jste se, učil jste se mluvit jinak?
- Ani ne. Ale díval jsem se na filmy, které mi Tomáš doporučil, abych z nich nasál určitý pocit. Třeba na Warholku, v níž Edie Sedgwick ovlivní Warhola a Dylana. Nebo na Bertolucciho Snílky, ty mají se 3 sezónami podobnou náladu. Takže jsem spíš nasával atmosféru a pak samozřejmě četl literaturu z té doby a dohledával si informace na internetu. Ale nepřeháněl jsem to, protože to není biografický film a někdy je lepší nezabývat se na place příliš detaily. Do té doby člověka taky hodně hodí už jen kostým. A celá atmosféra natáčení: když se octnu na skutečné rušné ulici z roku 1947, je to pro mě zážitek.
* Nemátlo vás při hraní, že Ivan Heinz Bondym je i není, že je jím jeho postava takzvaně „inspirovaná“?
- Ne. Nad tím nepřemýšlím, řídím se tím, co je ve scénáři, a hraju jednotlivé situace, které se snažím poskládat tak, aby vytvořily nějaký oblouk. Například jsme se s režisérem shodli, že nechceme, aby byl Ivan na začátku úplně sympatický, chtěli jsme, aby byl fracek, aby s ním divák hned nešel. Hlavní hrdina přece nemusí být hned kladný sympaťák.
* Jak vás na roli připravoval Mašín?
- Fyzicky. Než jsme začali točit, byl jsem takový „zanedbaný“. Jenže lidé po válce neměli takový přebytek všeho jako my dneska. Byli šlachovitější. Navíc ještě doznívala tradice Sokola: několik generací mělo ušlechtilá těla.
* Zkrátka jste musel zhubnout.
- Spíš bych řekl splasknout. Na jedné z prvních schůzek ke mně Tomáš přišel a říká: „Ty když paříš, tak pak trošku otejkáš, viď? Tak s tím teď holt budeš muset přestat.“ Začal jsem taky běhat. Nebylo to jen kvůli spoře oděným scénám, ale i proto, že fyzička člověka nabudí. Když jsem pět měsíců intenzivně trénoval, hodilo se mi to i na place, kde jsme někdy točili i šestnáct hodin denně. Na druhou stranu mám rád, když ve filmech postavy tloustnou a hubnou – jako třeba v Zuřícím býkovi. Vypadá to uvěřitelně.
* Ivan se ve filmu mění hlavně vnitřně. Z toho úvodního fracka se po různých fázích stanete někým o dost jiným. Jak jste se do té proměny dostal?
- Já jsem si četl scénář pořád dokolečka. Protože tam tenhle oblouk byl – a byl napsaný dobře a pro mě srozumitelně. Možná až fanaticky jsem listoval dopředu a zpátky, jestli mi to všechno bude sedět. Ten film je taky rozdělený do tří sezón, což mi pomáhalo. Říkal jsem si, vůči čemu by se Ivan mohl bouřit v dnešní době: dnes by třeba protestoval proti obchodním řetězcům, proti konzumu, korupci, populismu. Hledal jsem v sobě, co mi vadí na mojí době. Protože si myslím, že lidé tehdy nemysleli zas tak odlišně a emoce měli stejné jako my.
* Jak jste si poradil s milostnými scénami?
- Ty jsou choulostivé vždycky. Když se s tím druhým člověkem úplně neznám, tak to nemůže nebýt divné. Ale ve 3 sezónách jsou tyhle scény dost klíčové a my jsme to s Karolinou oba chápali. Aby se člověk dostal do správné polohy, může použít různé berličky: fyzický kontakt se dá vylepšit třeba už jen tím, že toho druhého čistě cíleně obejmete. Nebo jsem slyšel o hercích, kteří se taky moc neznali, a tak si lehli na zem a váleli se jako malé děti. To pak ostych opadne. A troška alkoholu dělá taky svoje.
* Jak se vám hrálo s panem Krobotem? Moc nemluví, tváří se pořád stejně...
- Mě poker face pana Krobota hrozně baví. Navíc, on hraje strašně moc, jen je dobrou ukázkou toho, že člověk může hrát a nedělat přitom vůbec nic okázalého. On má všechno opodstatněné, on ve své postavě je. Hrozně mě to s ním bavilo.
* A scéna rvačky s Ľubošem Kostelným?
- Někdy jsou tyhle scény náročné, ale já mám u filmu rád i je, protože si při nich užívám jiný způsob práce. Chvíli nehraju a musím něco dělat čistě technicky. Navíc se na triky používají nejrůznější „udělátka“. Takže ať už mám hořet, nebo někam padat, vždycky mě to hrozně baví. Je to adrenalinové oživení natáčení, protože jindy většinou jenom tlačím z očí nějakou emoci.
* Ano, ve 3 sezónách máte dlouhý výstup, při kterém vám hoří obě ruce. Takže jste se nebál?
- Vůbec. A to ještě nevím, jestli tu scénu nestřihli o kousek dřív, možná jsem hořel ještě déle. Byli tam kaskadéři. Natřeli mi ruce takovým nehořlavým gelem, obalili je ještě látkou namočenou ve vodě, nalili mi do lahve místo slivovice benzin a pak už se to jen načasovalo a zapálilo. Ještě mi řekli, ať ty ruce nedávám moc k sobě a spíš je držím rozpažené, protože by mi při běhu mohl plamen nebo kus hořící látky vletět do obličeje. A seděli za kamerou s hasičákem.
* Kolikrát jste tu scénu točili?
- Asi čtyřikrát.
* Je Mašín typ perfekcionisty, který vyžaduje hodně „jetí“ a nebývá s nimi spokojený?
- Myslím, že ne. Ale hodně se zkoušelo. Měli jsme výhodu, že nám zaplatili dubléry, kteří za nás odchodili svícené zkoušky, a my už potom přišli téměř k hotovému, jen se doladily poslední detaily. Podle mých zkušeností většinou bývá nejlepší hned první jetí – první a potom poslední.
* Už jako osmnáctiletý jste se proslavil rolí četaře Vojtíška v Tmavomodrém světě. Po raketovém nástupu jste pak točil většinou opominutelné filmy. Teď opět hrajete ve významném snímku a jsou vás zase plné ulice a noviny. Cítíte satisfakci?
- Necítím satisfakci, cítím radost. Film mě zatím baví. Při každé práci se člověk samozřejmě neubrání různým pocitům, ale tohle natáčení jsem si užíval. Uvědomoval jsem si, jaké mám štěstí, že mám možnost zase hrát v něčem, co mě od začátku do konce baví, v čem není určité sebezapření. Někdy herec hraje v něčem, co není úplně šálek jeho kafe, ale tohle můj šálek rozhodně byl – jednak tím příběhem, jednak celým procesem výroby. No a když v osmnácti natočíte jeden z nejdražších filmů české kinematografie, tak se na to těžko navazuje. Česko není Amerika, kde takovéhle filmy vznikají několikrát do roka. Odjel jsem potom do Anglie, a když jsem se po roce a půl vrátil, musel jsem tady de facto začínat nanovo. A když už jsem se rozhodl, že se herectvím aspoň chvíli živit budu, nemohl jsem točit jen samé Tmavomodré světy. I když bych samozřejmě rád. Některé z těch filmů mě bavily, i když ve výsledku nemusely dopadnout úplně ideálně. Dá se říct, že ty 3 sezóny jsou po tom všem tak nějak za odměnu...
* V Anglii jste navštěvoval kurzy herectví. Co vám daly?
- V tom věku, ve kterém jsem tam byl, mi to dalo rozhled. Myslím si, že cestování, zahraniční stáže a studijní a pracovní pobyty jsou určitě právě o tom, aby si člověk rozšířil obzory. Navíc jsem tam odjel v době, kdy tu o mě, co se týče práce, byl relativně zájem – a přijel jsem někam, kde o mě zájem není ale vůbec žádný. Bylo hrozně dobře, že jsem si uvědomil, že svět je mnohem větší než Čechy. Třeba právě v Anglii je marketing tak obrovsky důležitý, že studenti mají k herecké škole úplně jiný přístup, než jsem já znal z konzervatoře. Taky jsem se tam zbavil vlivu kamarádů a rodiny, byl jsem tam sám za sebe. A v neposlední řadě jsem se samozřejmě naučil jazyk.
* Myslíte, že kdybyste po Tmavomodrém světě zůstal tady, pozornost médií a popularita by vás zkazily?
- To nemyslím, ale určitě bych neuměl anglicky tak, jak umím – neříkám, že bůhvíjak, ale mluvím. A dá se říct, že jsem si i v tom herectví rozšířil obzor. Navíc bych byl zvyklý prožívat věci spíš na takové regionální úrovni. Takhle vím, že na světě jsou důležitější a někdy i zajímavější věci, než čím se často zaobíráme my tady.
* Jak se tedy cítíte, když natáčíte „spotřební“ filmy jako 2Bobule? Pragmaticky? Děláte to pro peníze?
- U dvojky trochu jo. U jedničky jsem měl ještě jiný přístup, protože ten film vznikal z jiných důvodů. Dvojky, pokud nejsou součástí dopředu psané trilogie nebo série, většinou vznikají jen proto, že jednička byla úspěšná. Je to dvakrát vylouhovaný čaj. Je to věc, která plní určitý finanční účel. A ten rozdíl, z jakých důvodů filmy vznikají, je vždycky hrozně vidět. Jednička mě bavila, měla příjemnou atmosféru a natáčení bylo fajn, dvojka už vznikala s tímhle vědomím, že vzniká jen pro peníze. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že pokud na to lidi chodí a líbí se jim to, tak ten film plní svůj účel. Je to sice chabá výmluva, ale tak se věci mají a není to žádná tragédie. Dělají to takhle na světě všichni herci až na pár výjimek, kterým závidím, že si můžou dovolit takové role odmítat.
* A z jakých důvodů vznikly 3 sezóny?
- Vypůjčím si větu z Tomášových úst – říkal, že po natočení tolika reklam chtěl natočit něco, co bude obsáhlejší a přetrvá déle než reklama, co bude mít větší hodnotu. A myslím si, že 3 sezóny vznikaly i z lásky k filmu, filmové řeči, vyprávění, určité poetice. A to mě bavilo. A fakt, že k tomu měl k dispozici i velmi velkorysý rozpočet, bylo ideální spojení.
* Jste za Českou republiku vyslaný na akci Shooting Star, v jejímž rámci se na filmovém festivalu v Berlíně možná setkáte ze svými kolegy z dalších evropských zemí a získáte důležité mezinárodní kontakty. Jak se situace vyvíjí?
- Tenhle týden se to má rozlousknout. Vyslaných tam je dvacet lidí z celé Evropy, vybere se deset. Kdyby to vyšlo, bylo by to příjemné. Na druhou stranu, jakmile je v tom názvu slovo Star, asociuje mi to SuperStar a podobné soutěže. Určitě by mě to ale zase někam posunulo a třeba i přineslo další práci. Nebudu zakrývat, že bych se hrozně rád dostal k nějakým zahraničním zakázkám. Šest měsíců jsem třeba točil seriál v Irsku, byla to skvělá zkušenost. Už jen to, že pracujete v cizí řeči s lidmi, se kterými jste nevyrůstal, kteří koukali na jiné pohádky, jiné večerníčky, to je vždycky zajímavé. Ale když ta Shooting Star nevyjde, tak se taky nic nestane. Přinejmenším v Praze se mu nemůžete vyhnout:
herec Kryštof Hádek (27) na chodce pohlíží ze citylightů snad z každé tramvajové zastávky. Film 3 sezóny v pekle, kde hraje hlavní roli, má vskutku důkladnou reklamní kampaň.
Samotný film je také tou nejlepší reklamou i pro Hádka samotného: jeho výkon ho vrátil do pozice „seriózního“ a kritikou respektovaného herce. V té se poprvé ocitl na začátku této dekády, kdy ho role četaře Vojtíška ve Svěrákově velkofilmu Tmavomodrý svět katapultovala ke slávě a k nominaci na Českého lva. Od té doby však svůj talent většinou rozmělňoval v televizních inscenacích, oddechových filmech typu Bobule či vyloženě nepovedených titulech, jako byli Experti nebo Crash Road. Ty roky ale rozhodně nepovažuje za ztracené a svůj nynější comeback v podobě silné role, která prakticky nesleze z plátna, nevnímá jako satisfakci. Vždyť mezitím stihl i rok a půl studia na londýnské Academy Of Music and Dramatic Art (z pražské konzervatoře ho ve čtvrťáku pro příliš časté prací způsobené absence vyhodili) a v Irsku si zahrál v oblíbeném seriálu Raw o zaměstnancích eponymní dublinské restaurace.
Role Ivana Heinze mu také vynesla nominaci na Shooting Star – každoroční prestižní setkání deseti mladých herců ze zemí Evropské unie, které se koná během filmového festivalu v Berlíně.
Chtěli jsme, aby hlavní hrdina byl fracek, aby s ním divák hned nešel. Hrdina přece nemusí být hned kladný sympaťák. První půlrok jsme museli říkat soudružko učitelko, pak zas paní učitelko, ale „číňanem“ jsme se učili psát stejně
O autorovi| rozhovor vojTěcHa ryNdy, vojtech.rynda@lidovky.cz
